16. srpna 1920, Lădeşti, Vâlcea – 28. září 2006, Paříž
literární kritik, publicista a básník
Virgil Ierunca debutoval jako novinář v roce 1939 v listu Timpul, v jednom z nejvýznamnějších bukurešťských deníků té doby. V letech 1940 až 1944 spolupracuje s hlavními literárními časopisy a s týdeníkem Vremea, kde má svoji rubriku s názvem „Francouzský zápisník". Od roku 1943 má obdobnou rubriku v listu Ecoul a rovněž spolupracuje s časopisy Kalende a Preocupări literare. V roce 1942 zakazuje cenzura jeho vlastní literární časopis Albatros pro demokratické tendence. Po válce začíná Virgil Ierunca spolu se spisovatelem Ionem Caraionem vydávat časopis o světové kultuře Agora, jehož činnost po vydání prvního čísla zastavuje komunistická cenzura kvůli článku, v němž jako příklad plochosti myšlení byly uvedeny výňatky ze Stalinových spisů.
V roce 1947, kdy mu francouzská vláda poskytla stipendium „Arthura Koestlera", opouští Virgil Ierunca Rumunsko. Od roku 1951 do roku 1974 je redaktorem Francouzského rozhlasu ve vysíláních v rumunštině a zároveň pracuje v Národním centru vědeckého výzkumu (CNRS) v oddělení filozofie a estetiky. Spolupracuje ve dvou kulturních vysíláních Rádia Svobodná Evropa: „Rumunská kulturní současnost" a „Hovory (Zapomenuté stránky, cenzurované stránky a stránky v exilu)".
Na odhalování komunistické diktatury v Rumunsku se Virgil Ierunca aktivně podílí jako tajemník redakce při vydávání listu Uniunea Română v Paříži. Píše celou řadu článků, které vycházejí v exilových rumunských publikacích, zejména v časopise România, orgánu Comitetului Rumunského národního výboru ve Washingtonu. Ve svazku Piteşti (1981) odhaluje komunistické zkušenosti z používání psychického násilí. Od chvíle, kdy odešel do Francie, byl Virgil Ierunca redaktorem celé řady literárních časopisů, jako Luceafărul (1948-1949), jehož ředitelem byl Mircea Eliade, Caiete de dor (1951-1957), Fiinţă românească (1963-1968), Ethos (1973). V celé řadě exilových publikací měl rubriku s názvem „Antologie studu", v níž byli zviditelňováni rumunští intelektuálové servilně přisluhující komunistickému režimu.
Za demokratickou a antikomunistickou činnost byl vyznamenán medailí „Iuliu Maniu" a za činnost literární obdržel Čestný diplom Rumunsko-americké akademie pro umění a vědu (1987). V roce 1999 jemu a jeho manželce Monice Lovinescu je udělena cena Grupului pentru Dialog Social (Skupiny sociálního dialogu) …jako uznání za to, že psali Deník doby, kterou jsme prožívali, aniž bychom ji mohli komentovat, a která by bez nich byla jen v obyčejném společném hrobě dějin, zakrytém mlčením a zapomněním."
„Literární a kulturní komentáře Virgila Ierunky však byly jen okem soustředných kruhů stále širších a širších, tak jak se utahoval šroub komunistických represí. Literární kritiky – zejména poezie – ve vysíláních Virgila Ierunky dostávají jiné zaměření a stávají se skutečnou tribunou východoevropského disentu, a pokud to bylo možné, i tribunou rumunského disentu." („In Memoriam: Při úmrtí Virgila Ierunky" od Mircei Mihăieše, România literară, č. 40/2006)
„To, co je pro tvorbu Virgila Ierunky charakteristické, je to, že v sobě nese sílu vznešené věci. Na první pohled je to styl polemika a pamfletáře, který jde do silných tónů. A přesto tu jde o něco víc. Chce se mi tu říct, že Ierunca vytvořil techniku, jak slovy „nabodnout na kůl". Proti těm, kteří „prostituovali slova", jak o nich říká, a kteří si mysleli, že váhy světa si toho nevšimnou, proti nim nastavuje zraňující část slov, tu část, která pronikne a bolí. Nepřemýšlel o tom, zda má či nemá právo je soudit. Zkrátka to do nich napálil. Měl na to, aby to mohl udělat." (Prohlášení o lásce, Gabriel Liiceanu, Humanitas, Bukurešť, 2006, v časopise Revista 22)
„- Myslíte si, že je třeba ještě dělat rozdíl mezi oficiální literaturou a exilovou a „šuplíkovou" literaturou? Zajímalo by mě, jestli je možné srovnávat situaci rumunské literatury s tím, co se děje v české literatuře. U nás v Československu jsme hned po listopadu 1989 přestali mluvit o třech proudech literatury – oficiální literatuře, samizdatové a exilové. Četní kritici a spisovatelé prohlásili, že od teď už existuje jen česká literatura. Jak podle vašeho názoru vypadá situace v rumunské literatuře?
Virgil Ierunca: Tak jako nelze žádnou východní zemi porovnávat s Československem v oblasti politiky, ani východní literaturu, natož pak rumunskou, nelze porovnávat s tímto rozdělením, které existuje v české literatuře. V Rumunsku to vypadá takto: vzhledem k dané politické situaci existovala a existuje i v současné době oficiální literatura, kterou podporují oficiální představitelé. Kdo jsou tito oficiální představitelé? U nás jak v politické, tak i kulturní oblasti jsou oficiální představitelé právě ti, kteří byli na vysokých místech i za Čeaušeska. Je to kontinuita, která děsí: všechny pochlebovače, všechny ty, kteří psali ódy a oslavné zpěvy na Čeaušeska, potkáte na klíčových místech v kultuře - nakladatelství, žurnalistice atd., což vede k tomu, že úpadková literatura je dnes podporována právě těmi stejnými lidmi. Takže tuto situaci nelze porovnávat se situací u vás. Samozřejmě, i u nás existuje po revoluci svobodná literatura, která někdy přebírá to, co se dělalo dobře v době diktatury. Bohužel v Rumunsku na rozdíl od Československa neexistoval samizdat, kdy spisovatelé byli zároveň i občany; na druhou stranu ale to málo, co se v Rumunsku dělalo proti totalitnímu režimu, se dělalo právě prostřednictvím literatury, vydávanými knihami. Myslím, že Rumunsko je jedinou východní zemí, v níž neexistoval samizdat. Vydávaly se však knihy, které uměleckým provedením byly svým způsobem proti režimu, ale pouze z estetického hlediska; proto i ještě dnes existuje polemika: existoval u nás odpor prostřednictvím kultury? Pokud jde o mě, byl jsem vždycky proti a říkal jsem, že nepopírám odpor proti Čeaušeskově totalitě prostřednictvím kultury, ale naučil jsem se od českých, polských a maďarských spisovatelů, že úloha uvězněného intelektuála v pevnosti je úloha převyšující meze kultury a estetiky. Žádný spisovatel v Rumunsku nedal tak mimořádný příklad, jako ho evropským intelektuálům dali čeští spisovatelé po okupaci Československa sovětskými vojsky v srpnu '68, když byli ochotni dělat ve svém osobním životě cokoli, aby si zachovali čistotu." (Interview Libuše Valentové s Virgilem Ierunkou, România Literară, č. 41/2006)
Prameny:
http://www.romlit.ro/la_moartea_lui_virgil_ierunca
http://www.romlit.ro/virgil_ierunca_..._chiar_cnd_romnia_se_afla_ntr-un_regim_totalitar_adevrata_literatur_se_scria_n_ar
http://www.revista22.ro/in-memoriam-virgil-ierunca-3109.html
http://ro.wikipedia.org/wiki/Virgil_Ierunca
