spisovatel, publicista, literární kritik a právník
Byl židovského původu, ale konvertoval ke křesťanskému pravoslavnému náboženství ve vězení v Jilavě, kdy si vzal jméno bratr Nicolae a po propuštění na svobodu vstoupil do kláštera. Je autorem Jurnalul fericirii (Deník štěstí), jedinečného díla v rumunské literatuře.
V letech 1919-1929, kdy chodil do základní školy a na lyceum Spiru Haret, byli jeho kolegy Constantin Noica, Mircea Eliade, Arşavir Acterian, Haig Acterian, Alexandru Paleologu a Dinu Pillat, s nimiž udržoval styky po celý život. V roce 1958 byl také Nicolae Steinhardt zařazen do tak zvané „skupiny Noica-Pillat", nejdříve jako svědek a později byl odsouzen na 13 let nucených prací za "zločin spáchaný proti socialistickému zřízení". Byl vystaven utrpením komunistických žalářů v Jilavě, Gherle a Aiudu až do srpna 1964, kdy byl propuštěn na svobodu při všeobecné amnestii politických vězňů. Ve svazcích tajné policie Securitate byl veden pod kódovým jménem "Ortodoxul" – "Pravoslavný" (v roce 1966) a "Scriitorul" – "Spisovatel" (v letech 1972 -1989).
Deník štěstí (1972)
Nicolae Steinhardt napsal Deník štěstí hned po své konverzi k pravoslavnému náboženství. 15. března 1960 ve vězení v Jilavě ho pokřtil besarabský jeromonach Mina Dobzeu před Ježíšem Kristem a hned po propuštění z vězení v roce 1964 završil Nicolae Steinhardt svůj křest v bukurešťském klášteře svatým pomazáním a přijetím večeře Páně.
Deník štěstí je podle jeho vlastních slov literárním odkazem, deníkem psaným v žaláři a deníkem štěstí být křesťanem: věznění a přijetí křesťanské víry, to jsou dvě události, které měly rozhodující vliv na duchovní vývoj Nika Steinhardta. Jeho první varianta, sepsaná v první polovině 70-tých let, měla asi 570 strojem psaných stran, V roce 1972 ji zabavila Securitate a teprve po mnoha intervencích Svazu rumunských spisovatelů ji vrátila v roce 1975. Mezitím autor dokončuje druhou, obsažnější variantu o 760 strojem psaných stránkách, která byla zabavena v roce 1984. Po celou dobu však připravoval další verze, které byly tajně vyváženy do zahraničí, kde kolovaly v samizdatovém vydání mezi intelektuály té doby. Deník štěstí byl také v letech 1988 – 1989 vysílán na pokračování z mikrofonu rádia Svobodná Evropa z Paříže díky Monice Lovinescu.
Po letech věznění a po více než 20 letech stálého sledování Nicolae Steinhardt v roce 1989 prohlásil: „Dělá mi velké starosti, že Bůh mi neodpustil hříchy mého mládí." Nicolae Steinhardt umírá v nemocnici v Baia-Mare 30. března 1989 a je pohřben u kláštera Rohia, kde byl mnichem.
„Jak sám Nicu Steinhardt hodnotí práci Deník štěstí Steinhardta Nicu Aurela."
Tato práce je skutečné znovuprožití téměř pětiletého věznění autora v období 1960-1964. Prolínají se zde tři nitě vyprávění: první popisuje vlastní věznění, vyšetřování, proces; druhá je vzpomínkou na některé příhody z mládí nebo z období před před zatčením; třetí nit vyprávění, stejně důležitá jako první dvě, popisuje proces náboženské konverze, proces přechodu autora k zanícenému pravoslaví.
Od samého počátku je třeba říci, že autor se vůbec netají tím, že nepociťuje žádné sympatie ke komunismu, nýbrž naopak zcela jasně je popírá. Z tohoto pohledu popisuje zatčení a vynesení rozsudku jako hrubé zneužití moci a podmínky v různých věznicích (Jilava, Gherla, Aiud) jako „ďábelské", inkviziční, „jako zlý sen". (...)
S obdivem se tu připomínají některá notoricky známá jména antikomunistických spisovatelů, jako byli George Orwel nebo Alexandr Solženicyn.
Pokud jde o náboženský komentář, můžeme říci, že Steinhardtova práce přináší oslavu pravoslaví, které je zde představováno jako jediná možnost pro lidskou duši jak utéct před peklem politického pronásledování. (...) Všechny tyto charakteristiky práce a zejména vyhlášení odporu proti komunistické ideologii vylučují jakoukoliv možnost, že by bývala mohla být publikována v naší zemi. Stejně tak vydání práce v zahraničí by bývalo poškodilo naši politiku a propagandu, jakož i vzpomínky na některé osoby, o nichž autor píše." (ACNSAS – Archív Národní rady pro studium archívu Securitate, informační fond, spis č. 207, svazek 6, list. 249 / Nicu Steinhardt ve svazcích Securitate 1959 – 1989, Nakladatelství Nemira, 2005)
Prameny:
Nicu Steinhardt ve svazcích Securitate 1959 – 1989, Nakladatelství Nemira, 2005
http://nicolaesteinhardt.wordpress.com/
http://ro.wikipedia.org/wiki/Nicolae_Steinhardt
