rumunský myslitel a spisovatel
Eliade, filozof a historik dějin náboženství byl profesorem na Univerzitě v Chicagu od roku 1957, kde vedl katedru dějin náboženství Sewell L. Avery od roku 1962. Byl naturalizovaným Američanem od roku 1966 a nositelem titulu Distinguished Service Professor. Je autorem 30 svazků vědeckých a literárních prací a filozofických esejů přeložených do 18 jazyků, jakož i autorem téměř 1200 článků a recenzí s nesmírně rozličnou tematikou, opírajících se o výtečnou dokumentaci. Sebrané spisy Mircei Eliada by obsahovaly více než 80 svazků, aniž by zahrnovaly jeho soukromé deníky a jedinečné rukopisy.
Po skončení základní školy se stal studentem Gymnázia Spiru Haret, kde byli jaho kolegy Arşavir Acterian, Haig Acterian, Petre Viforeanu, Constantin Noica a Barbu Brezianu. Zajímá se o přírodní vědy, o chemii, ale i o okultní vědy a píše krátká díla s entomologickými náměty. I když otec měl velké obavy o jeho poměrně slabý zrak, Eliade je nadšeným čtenářem. Mezi jeho oblíbené autory patří i Honoré de Balzac. Eliade se seznamuje s novelasmi Giovanniho Papinia a se sociálně–antropologickými studiemi Jamese George Frazera.
Zájem o tyto dva autory ho přivedl i ke studiu italštiny a angličtiny; soukromě začíná studovat i perštinu a hebrejštinu. Zajímá ho filozofie a studuje práce Vasile Conty, Marcuse Aurelia a Epicteta, čte historická díla, zejména Nicolae Iorgy a B.P Hasdea. První práci vydal v roce 1921 Inamicul viermelui de mătase (Nepřítel housenky bource morušového), po níž následovala Cum am găsit piatra filosofală (Jak jsem našel kámen mudrců). O čtyři roky později, dokončuje autobiografickou práci Romanul Adolescentului Miop, kterou debutuje.
Mircea Eliade měl velmi dobré základy studia filozofie již z Rumunska. Po obtížném období dospívání a intenzivním individuálním studiu je od roku 1925 téměř jednomyslně uznáván jako "vůdčí osobnost své generace". Od svých 14 let začal psát cké články prozrazující obdivuhodnou obrazotvornost stejně tak jako jeho první romány. Gaudeamus, dokončený v roce 1928, druhá část Romanul adolescentului miop, obsahuje zajímavé autobiografické informace o prvním setkání s jeho budoucím profesorem logiky a metafyziky Nae Ionescuem, který měl rozhodující vliv na jeho budoucí kariéru. Nae Ionescu rozpoznal Eliadův talent a znalosti a umožnil mu působit v redakci listu Cuvântul. I když se na to názory liší, nepopiratelnou zásluhou Nae Ionesca bylo, že podporoval mladé talentované lidi, jako byli Mircea Eliade nebo Mihail Sebastian.
Eliade si chtěl rozšířit své znalosti i mimo francouzskou kulturu, která v té době měla v Rumunsku dominantní postavení, a proto studoval italštinu a Itálii také několikrát navštívil. Při jedné z cest se osobně seznámil s Giovannim Papinim a Vittoriem Macchiorem, kteří publikovali své práce z oblasti dějin náboženství. V roce 1929 ukončil vysokoškolské studium prací o italské filozofii v době renesance.
Dalším oborem, kterým se Eliade nadchl po italské kultuře, byla indická filozofie. Získal soukromé stipendium a začal v Kalkatě studovat sanskrt a jógu u Surendranatha Dasgupty. Po návratu do Bukurešti (v letech 1934 - 1940 bydlel na bulváru Dacia v č. 141) získal doktorát filozofie dizertační prací o józe. V roce 1933 se stal velmi populárním román Maitreyi, vycházející ze zkušeností získaných v Indii a přinášející některé autobiografické údaje. V letech 1932 až 1943 vydává několik svazků prózy, eseje a vědecké práce.
Eliade, který patřil ke skupině kolem Nae Ioneska, se od poloviny 30. let přiklonil k ideologii legionářského hnutí a stal se jeho známým aktivistou. To se projevilo v celé řadě článků, které napsal pro různé publikace i pro oficiální list hnutí "Buna Vestire" a rovněž v rámci volební kampaně v prosinci 1937. Později se Eliade distancoval od tohoto postoje, ale neustále se vyhýbal mluvit o tomto kritickém období z doby mládí. Zatímco psal články antisemitského ladění, postavil se proti vyhoštění židovských intelektuálů a udržoval styky se židovským přítelem Mihailem Sebastianem.
Počínaje rokem 1957 se Mircea Eliade usadil v Chicagu, kde působil jako profesor komparativní historie na Univerzitě Loyola. Jeho věhlas byl stále větší a každou vydanou knihou se stával známějším. Stal se členem řady proslulých institucí a bylo mu uděleno několik doktorátů honoris causa. Jako historik náboženství kladl důraz na koncepci posvátného prostoru a času. Posvátný prostor je v Eliadově pojetí centrem světa, zatímco posvátný čas je opakováním prvků od stvoření světa, toho světa, který je považován za "horizont" určité skupiny náboženství. V tomto pojetí se starobylé lidské bytosti orientovali v čase a prostoru, zatímco moderní lidské bytosti jsou dezorientovány. Avšak i v moderním člověku existuje skrytá, podvědomá dimenze, která je ovládána tajnou přítomností hlubokých náboženských symbolů. Katedra Dějin náboženství na Univerzitě v Chicagu nese jeho jméno jako důkaz jeho obrovského přínosu pro odbornou literaturu tohoto oboru. Eliade navzdory značným zdravotním potížím pokračoval ve své práci i v posledních letech svého života a vydal 18 dílů Encyklopedie náboženství a shromáždil příspěvky pro poslední díl dějin náboženství a vypracoval projekt kompendia svých prací z oblasti dějin náboženství tak, aby vyšly ve formě malého slovníku. Mircea Eliade zemřel ve věku 79 let dne 22. dubna 1986 v Chicagu.
Prameny:
http://www.mircea-eliade.com/from-primitives-to-zen/index.html
http://ro.wikipedia.org/wiki/Mircea_Eliade
