Úterý po Vánocích

Režie/director: Radu Muntean / Rumunsko, 2010 / 100 min.
Scénář/screenplay: Alexandru Baciu, Radu Muntean, Razvan Radulescu / kamera/photography: Tudor Lucaciu / hudba/music: Electric Brother / hrají/cast: Dragoş Bucur (Cristi), Maria Popistaşová (Raluca), Mimi Brănescu (Paul), Mirela Oprişorová (Adriana), Victor Rebengiuc (Nucu) 

Ceny/award: MFF Mar del Plata 2010: herečka (Popistasová, Oprisorová)

Paul Hanganu miluje dvě ženy: svou manželku Adrianu, se kterou v posledních deseti letech prošel vším dobrým i zlým a s níž má dceru, a Ralucu, ženu, díky níž byl schopen sám sebe znovu definovat. Jednu z těchto dvou žen bude muset však před Vánocemi opustit.

Munteanův dosud nejpřesvědčivější film je nemilosrdnou radiografií citového života lidí, kteří se nedokáží schovat ani před autorem snímku, ani jedni před druhými, a už ani před svým vlastním svědomím. Už nelze odložit ani první - už samozřejmě osudové - setkání mezi manželkou a milenkou, ani chvíli, kdy se hlavní hrdina bude muset rozhodnout, kterou z žen - a tedy kterou polovinu svého (nejen milostného) života - opustí a obětuje, ani diskusi, v rámci níž se ze dvou stran bude žádat o vysvětlení, jímž vlastně nic vysvětlit nepůjde. Úterý po Vánocích je svým způsobem "psychologický thriller", kde nápětí není dáno tím, jak dlouho ještě potrvá, než se manželka dozví o milence, ale záměrným odkládáním stále očekávané a nakonec nikdy neuskutečněné katarze. Vždycky přítomná rumunská ortodoxní filmová kritika filmu vyčítala příliš pomalé tempo, nesnesitelně dlouhé scény a „banální" dialogy. V tomto filmu se prý nic neděje, což diváky zoufale nudí. Jenže Úterý po Vánocích není ani dobrodružný příběh, ani akční film. Pomalý rytmus zdůrazňuje právě zmíněné napětí jednak mezi postavami, jednak mezi filmem a divákem. Všichni - postavy a diváci - čekají tu osudovou chvíli výbuchu a třeba i katarze, kdy všechno (rádoby také pravda) vyjde najevo, všechno se zničí a snad se také všechno - anebo alespoň něco - napraví, jak se děje v tolika dalších snímcích s podobným tématem. Ovšem ne tady.
Dlouhé scény vyjadřují právě ono zbytečné očekávání už jakéhokkoliv rozuzlení, nikoli nějakého ne(či nad)přirozeného happyendu. Čas teče příliš pomalu jak pro postavy, tak pro diváky. A všichni vědí, že nic „krásného" následovat nebude. Budou snad nějaké slzy, výčitky, třeba i prudké hádky, a určitě má padnout také nějaké chtě-nechtě definitivní a pro všechny nepříjemné rozhodnutí. Ovšem nevíme, zda se o něm dozvíme, než film skončí. A to proto, že - stejně jako v životě - definitivní nejsou podobná rozhodnutí, ale spíš jejich důsledky. Jinak řečeno - jak se vyjádřila herečka Maria Popistaşová v nedávném rozhovoru – „skutečné drama spočívá v tom, že se žádná tragédie neodehrává". (Mircea Dan Duţă)