rumunský skladatel, muzikolog, profesor a člen korespondent Rumunské akademie věd (březen 1991)
Vysokoškolské studium ukončil na Hudební a dramatické konzervatoři v Kluži (1926-1930, oddělení pedagogiky; 1926-1932, oddělení klavír; 1930-1936, oddělení skladby), kde byli jeho profesory i Ecaterina Fotino-Negru (klavír) a Marţian Negrea (skladba). Ve studiu pokračoval v Itálii na Akademii Santa Cecilia (1936-1938) v Římě u Ildebranda Pizettiho (skladba), Alfreda Caselly (klavír) a současně na Pontificio Istituto di Musica Sacra (1936-1938) církevní hudbu – skladbu a varhany. Stal se profesorem hudby v Blaji (1932-1943) a pak asistentem - korepetitorem na Hudební a dramatické konzervatoři v Kluži a Timišoaře (1943-1944, v době odtržení Ardealu). Po válce se stal uměleckým tajemníkem Filharmonického orchestru "Ardealul" v Kluži (1945-1949). Od roku 1947 byl profesorem teorie-pěveckých cvičení ke školení hlasu, harmonie, kontrapunktu, fugy, formy a skladby na Konzervatoři G. Dimy v Kluži (do roklu 1973), v letech 1962 – 1965 byl rektorem a od roku 1973 do roku 1991 profesorem - konzultantem. V letech 1971 - 1974 řídil Státní filharmonii v Kluži.
Na Pontifikálním institutu církevní hudby získal titul doktor hudebních věd (Řím 1938) obhájením práce "Přepis a komentáře k některým ranným, neznámým skladbám G. Fr. Aneria". Vzhledem k tomu, že byl prvním Rumunem, který získal takovýto akademický titul, bylo mu v roce 1970 svěřeno – v Rumunsku poprvé – vědecké vedení doktorandského studia hudební stylistiky. Byl členem Akademie společenských a politických věd (1970-1989) a členem korespondentem Rumunské akademie věd (březen 1991).
Jeho tvůrčí práce byla odměněna celou řadou ocenění: 2. místem v kategorii skladba Ceny "George Enescu" (1940); cenou "Robert Cremer" (1943); Státní cenou (1953, 1955); cenou "George Enescu" Rumunské akademie (1974); v roce 1957 získáním titulu Zasloužilý umělec; cenami Svazu skladatelů (1973, 1976, 1978 a 1983 – velkou cenou). Ve třech tvůrčích obdobích Sigismunda Toduţy lze vysledovat tendence ke sbližování až splývání církevních gregoriánských a byzantských melodií a melodií folklórních (rumunských), jakož i jejich použití ve velkých formátech evropské hudby. Zatímco v počátečním období jeho tvorby jsou přítomny prvky neorenezance a neobaroka, pro poslední období je charakteristická orientace na heterofonii a intenzivní chromatický modalismus. Vyznačuje se vyumělkovaným stylem symfonické hudby a tendencí k polyfonii. U Sigismunda Toduţy se projevuje snaha o tvorbu velkých forem, aniž by to však vylučovalo instrumentální, vokální nebo sborové miniatury. Po George Enescovi a Paulu Constantinescovi je prvním rumunským skladatelem, který si vytvořil svůj opravdový osobní styl.
Nejznámější skladby Sigismunda Toduţy:
• Symfonické variace pro velký orchestr (1940)
• Koncert (č.1) pro klavír a orchestr (1943)
• 4 skladby pro loutnu Valentina Greff Bakfarka, přepis pro smyčcový orchestr (1950)
• Divertismento pro smyčcový orchestr (1951)
• Koncert č.1 pro smyčcový orchestr (1951)
• Smyčcový kvartet (1936)
• Preludium pro klavír
• Mše (č.1) Svatý Jan Zlatoústý pro smíšený sbor (1937)
• Žalm 23. pro smíšený sbor (1937)
• 2 Sborové písně na verše Any Blandiany (1989-90)
• 14 písní na verše Luciana Blagy s doprovodem klavíru (1984)
Prameny:
http://www.sigismundtoduta.org/ro/home_ro.php
http://ro.wikipedia.org/wiki/Sigismund_Todu%C5%A3%C4%83
