- Štítky LITERATURA
rumunský národní basník, prozaik a novinář
Mihai Eminescu byl sedmým z jedenácti dětí drobného moldavského bojara Gheorghe Eminovice, pocházejícího z venkovského prostředí severního Moldavska, a Raluky Eminovici, rozené Juraşcu.
Dětství prožil v rodinném domě v Botoşani, v Ipoteşti a okolí v naprosté svobodě pohybu a kontaktu s lidmi i přírodou. To byl stav, který se později objevoval s hlubokou nostalgií v jeho básních (Fiind băiet… Když jsem byl chlapec… nebo O, rămâi – Ah, zůstaň).
1858 až 1866 navštěvoval základní školu National Hauptschule (Základní východní pravoslavná škola) v Černovicích. V letech 1860 a 1861 byl zapsán na Ober-Gymnasiu, německém lyceu v Černovicích. První Eminescuovy literární práce pocházejí z roku 1866. 24. ledna toho roku zemřel profesor rumunštiny Aron Pumnul a studenti na jeho památku vydali brožuru, v níž se objevila i báseň U hrobu Arona Pumnula podepsaná M. Eminoviciu. 9. března pak debutuje v pešťském časopise Familia (Rodina) Iosifa Vulcana básní De-aş avea (Kdybych měl). Iosif Vulcan ho přesvědčil, aby si změnil jméno na Eminescu. Téhož roku mu v časopise Familia vyšlo dalších pět básní.
V letech 1869 až 1872 je na studiích ve Vídni. Je zapsán jako mimořádný student na Fakultě filozofické a právnické (navštěvuje však i přednášky na jiných fakultách). V letech 1872 až 1874 je « mimořádným studentem » v Berlíně. Omladina mu poskytla stipendium s podmínkou, že udělá doktorát filozofie. Dva semestry fakultu pravidelně navštěvoval, ale nikdy se nedostavil ke zkouškám.
Eminescu je tradičním rumunským básníkem, který v sobě vstřebal veškerou předcházející literaturu. Všechna jeho témata vycházejí z rumunských tradic a cizí proudy ovlivňují pouze nuance a detaily. Eminescuova poezie, i když je propojená s národní tradicí, zapadá do evropského kontextu a zejména v ní lze pocítit blízkost německé lyrice, kterou ve svých studiích vyzdvihli zejména George Călinescu, Tudor Vianu nebo Zoe Dumitrescu Buşulenga. Některé jeho verše jako by vyvěraly z GoetheovaTrost in Tränen. Luceafărul (Světlonoš), i když vycházejí z rumunského folklóru, připomíná Schillerovu poému Teilung der Welt nebo Hölderlinův Hyperion, zatímco pesimismus ve Scrisori (Dopisy) má svůj původ v četbě Schopenhauerovy práce Svět jako vůle a reprezentace. Eminescu je hluboce poznamenán pradávnou podstatou rumunské lidové slovesnosti. Historie v Eminescuově díle není primárním zdrojem inspirace, protože u Eminescua nenacházíme víru ve vývoj chápaný jako projev logického principu, v jehož jméně se uskutečňuje cesta vedoucí k dokonalosti lidské bytosti. Tam, kde se vyskytují historická témata, jako je tomu v případě sbírky Dopisy III., objevují se jako předpoklad morální integrity lidí z dávných dob.
Dopisy v sobě obsahují velkou dávku filozofie. Geneze z Dopisů I. rozvíjí mýtus. Tak, jako v La steaua (K hvězdě) padá myšlenka na pole zkušeností, rozum se vyděsí a zákon pronikání hvězdného světla se stává zázrakem vyvolávajícím poetické mrazení. Dopisy II. jsou plny sarkasmu vycházejícího z dimenzionálního kontrastu. Citová labilita, prudký přechod od rozjímání k násilí, od šepotu k deklamaci, to jsou hlavní rysy vytvářející lyriku, která v jeho poezii převažuje.
Erotika u Eminescua není mystická, vymaňuje se z metafory, v níž je žena jen symbolem rajského štěstí. To však neznamená, že se u Eminescua neobjevují vznešené postoje. Erotika je u něj založena na "nevinnosti", ne na andělském panenství neznalém hříchu. Pár nemluví a neklade si otázky. Zmámený okolím upadá do ohromení, které básník nazývá "okouzlením" (Floare albastră, Lasă-ţi lumea, Iubind în taină).
Eminescu, vnímavý k velkým evropským romantickým proudům 18. a 19. století, převzal západní poetické vize. Jeho tvorba spadá do období pozdního romantismu. Eminescu byl činný v literárním sdružení Omladina a pracoval jako redaktor v listu Timpul, oficiálním deníku Konzervativní strany. I když se Eminescu stal novinářem souhrou okolností, nedělal novinářství jen jako povolání, kterým si vydělává na živobytí. Jeho články byly pro něj příležitostí, jak čtenáře politicky vychovávat.
„Podle mého osobního názoru, k souhlasu s nímž nikoho nenutím, dnešní politika, která se dělá v Rumunsku, není « dospělá » a proto pro správné a úplné porozumění našich dnešních institutcí potřebujeme generaci, již musíme vychovat. Já nechávám lidi, aby si svobodně hledali svoji cestu. Posláním těch, kteří si z hloubi duše přejí dobro pro naši zem, je morální výchova mladé generacxe a té, která přijde po ní. Nehledám adepty pro první myšlenku, ale na druhé mi velmi záleží."
Výsostným zákonem v politice bylo pro Eminescua uchování národnostní myšlenky a upevnění národního státu:
„ … všechny záležitosti, které se dotýkají právního a ekonomického života národa, musejí v první řadě vyvěrat z nejvýznamnějšího zákona, zákona o zachování národnostní myšlenky a země, a to jakýmikoliv prostředky a jakoukoliv cestou, i když by tyto prostředky a cesta se úplně neshodovaly se společenstvími a humanismem, které vytvářejí masku a záminku, pod jejichž rouškou bojuje Západ se všemi společenstvími, která zůstala opožděna nebo nesourodá."
Za nejrealističtější psychologický rozbor Eminescua vděčíme I.L. Caragialemu. Podle jeho názoru bylo nejvýraznějším rysem Eminescua to, že „pro jeho povahu byla příznačná výrazná nerovnost". Jeho život bylo nepřetržité oscilování mezi introvertními a extravertními postoji.
„Tak jsem ho kdysi poznal a takovým zůstal do konce svých dobrých dob: veselý a smutný; komunikativní a zachmuřený; miry a drsný; spokojující se s čímkoliv a věčně se vším nespokojený; neskutečně abstinující a nenasytný všech radovánek života; utíkající od lidí a vyhledávající jejich přítomnost; lhostejný jako stoický stařec a popudlivý jako nervózní slečinka. Prapodivná směs! – šťastná pro umělce a nešťastná pro člověka!"
Titu Maiorescu v portrétu, kterým umělce vykreslil ve studii Eminescu a jeho básně, zdůranuje jeho ijntrovertní rysy, které u něj byly dominantní.
„Co v prvé řadě charakterizuje Eminescuovu osobnost, je obrovská intelligence doprovázená skvělou pamětí, které nikdy nic neujde (dokonce ani v obdobích, kdy se u něj projevovala choroba), takže svět, v němž žil podle své povahy a bez jakéhokoliv nátlaku, byl téměř výhradně svět obecných ideí, které si osvojil a měl je vždy po ruce. Ve stejném poměru však mu nezáleželo na tom, co bylo individuální, co představovalo vnější dění, společenskou konvenci, jmění či ne-mění, určité zařazení do rangu, civilní vyrovnání a dokonce i vnější osud vlastní osoby."
Básník zemřel v sanatoriu doktora Şuţu v ulici Plantelor v Bukurešti 15. července 1889 kolem čtvrté hodiny ráno. Další den deník Românul oznámil ve zprávách: Eminescu již není mezi námi. 17. července byl Eminescu pohřben ve stínu lípy na hřbitově Bellu. Přesný důvod jeho úmrtí však zůstal zahalen tajemstvím a existovalo i podezření, že byl zavražděn.
"Bez Eminescua bychom byli jiní a chudší." - Tudor Vianu.
Prameny:
http://ro.wikipedia.org/wiki/Mihai_Eminescu
http://www.mihaieminescu.eu/
http://ro.wikipedia.org/wiki/Opera_poetic%C4%83_a_lui_Mihai_Eminescu
