rumunský architekt, podle jehož návrhů byla postavena celá řada pravoslavných kostelů v Banátu a Sedmihradsku
Narodil se v rodině truhláře Troicy Vlada. V základní škole se dobře učil a proto se jeho otec rozhodl, že ho u sebe nenechá jako učedníka, ale dá ho zapsat na gymnasium v Lugoji. Tam po něm na konci V. třídy gymnazia požadovali, aby si pomaďarštil jméno, a proto raději přešel od VI. třídy na rumunské gymnázium v Beiuş a VII. a VIII. třídu vystudoval na lyceu Andreie Şaguny v Brašově, kde v roce 1908 odmaturoval. Ve škole si profesoři všimli jeho nadání pro kresbu a sklonu k vědě. Doporučili rodičům, aby se stal inženýrem, ale rodina na to neměla potřebné prostředky. Se skromnou pomocí několika rumunských rodin z Lugoje (Brediceanu, Rădulescu, Dobrin aj.), kteří podpořili i další studenty, se v roce 1908 zapsal na přednášky architektury na Vysokou školu technickou v Budapešti. V roce 1910 ale z finančních důvodů musel studium přerušit a na dva roky se zaměstnal jako technický kreslič. Díky naspořeným penězům a stipendiu se mohl vrátit na školu a pokračovat ve studiu. Po vypuknutí 1. světové války přestal být jeho obor vyhledávaný, a proto pokračoval ve studiu na téže univerzitě na Fakultě stavby mostů a silnic, které ukončil v roce 1917, kdy získal diplom inženýra – architekta s hlavní specializací arhitektura a vedlejším oborem stavby.
Do roku 1918, kdy se rozpadla Rakousko-uherská říše, pracoval jako stavební inženýr v Maramureši, pak v Sibiu a Timišoaře, kde se přidal ke skupině rumunských intelektuálů, kteří se snažili o založení Polytechniky (Stan Vidrighin, Emanuil Ungurianu, dr. Emanuel Cosma, dr. George Dobrin atd.). Po jeho založení byl na doporučení Traiana Laleska jmenován 15. listopadu 1920 zastupujícím profesorem na Katedře deskriptivní geometrie, čímž se stal jedním ze zakladatelů Polytechniky. 1. ledna 1926 je královským dekretem jmenován definitivním profesorem a toto místo zastává až do odchodu do důchodu v roce 1962. Na Polytechnice vypracoval technické zadání, podle kterého Duiliu Marcu vytvořil projekt pro výstavbu hlavní části budovy Polytechniky, studentských kolejí 1MV a menzy 1MV. Na výstavbu dohlížel spolu s Constantinem C. Teodoreskem jako vedoucí stavby.
Již v roce 1920 navrhl, aby v rámci Polytechniky byla založena Stavební fakulta. V roce 1929 založil Kruh pro zřízení Stavební fakulty, jehož se stal předsedou. Stavební fakulta byla založena v roce 1941 a on se stává jejím děkanem 24. prosince téhož roku. Tuto funkci zastával do roku 1948 a pak znovu v letech 1956 – 1961. Od roku 1948 až do odchodu do důchodu byl vedoiucím Katedry pozemních staveb.
Na Polytechnice se věnoval i společenskému životu a v roce 1920 založil Sportovní spolek Polytechniky (předchůdce Poli Timišoara), jehož byl prvním předsedou. Zapojil se take do organizace architektů a dlouhou dobu byl předsedou banátské pobočky Svazu rumunských architektů. Vypracoval vice než 200 projektů na různé stavby.
Zúčastnil se i výstavby Administrativního paláce Prefektury v Timiši, který byl postaven v letech 1938 – 1943 pod vedením stavitele Constantina Purcaria v moderním architektonickém stylu kombinovaném se starobylými fasádními prvky, kde korintské sloupové hlavice byly vytvořeny z terasitu. Tuto budovu původně navrhl v roce 1933 architekt Matthias Hubert se svými spolupracovníky Corneliu Liuba a Edmund Stanzel Corneliu Liuba pro účely Dívčí školy „Sofia Imbroane". Vzhledem k tomu, že se změnilo využití budovy, Victor Vlad předělal plány a přizpůsobil je novému, administrativnímu charakteru budovy.
Podle jeho projektů byla rovněž zbudována pravoslavná Katedrála Nanebevstoupení Páně v Târgu Mureš, pravoslavné kostely v Mehale, Timišoaře, pravoslavné kostely v novobyzantském stylu v Iosefinu a Timišoaře, jakož i řada dalších kostelů, např. v Jimbolia, Cuptoare, Anina, Brašov, Izvor, Herendeşti, Ghiroda a Aradul Nou.
