Diana Cuzic - Doma

» › › Diana Cuzic - Acasă

Medailonek Diana Cuzic
Před nějakým časem jsem se rodičů zeptala, proč mi vybrali jméno Diana. To je ostatně jedna z věcí, které mě neustále zajímají: proč rodiče vybrali pro svoje dítě právě tohle a ne jiné jméno. Pokud jde o mě, zjistila jsem, že moje jméno se vzalo z názvu knihy Alexandra Dumase Dvě Diany. Můžu říct, že moje osobnost se svým způsobem nachází ve znamení této duality.

Vášeň pro poznání a nekonečné otázky zrozené v domě mého dětství, který byl plný knih, způsobily, že jsem náruživě chodila na kurzy na Historické fakultě Univerzity Alexandra Ioana Cuzy v Jasech. Po absolvování se však vedení ujala moje praktická část, takže jsem pokračovala magisterským studiem komunikace v obchodě na Státní škole politických a správních studií v Bukurešti. Historie zůstala mým koníčkem, kterému jsem se oddávala hlavně v letech, kdy jsem prodávala knihy v jednom z nejprestižnějších knižních řetězců v Rumunsku. Poslední léta způsobila, že jsem ztratila kontakt se svou uměleckou částí, protože pracuji v mezinárodní firmě, kde hlavními zaříkávadly jsou deadline, target a realismus. Kdybych však měla hovořit o určité konstantě těchto let, řekla bych, že vášeň pro knihy ze mě udělala jak snílka, tak pragmatika. Nedokážu si představit život bez knih a myslím, že svět, kde by příběhy neměly své místo, by byl velmi smutným místem.

Setkání s LiterNetem mi umožnilo, abych si v prvé řadě připomněla samu sebe a pak také skutečnost, že ráda píšu o tom, co vidím každý den, o lidech, které potkávám, o svých pocitech a myšlenkách. Nejkrásnější dárek, jaký jsem dostala, bylo to, že se moje psaní líbí neznámým lidem, kteří vedou své vlastní životy, ale jsou ochotni věnovat několik minut zamyšlení nad mými slovy.


Doma

Přemýšleli jste někdy, kolik smyslů se může ukrývat ve slově „doma”? Kolik příběhů se za ním skrývá? Je to místo, kde chceme být, když máme pocit, že do světa se už nevejdeme a že všechno kolem ztratilo smysl. Je to místo, kde se člověk může schovat, snít, být se svými nejbližšími, uspokojovat nejroztodivnější fantazie, uzdravit se nebo trpět, aniž by ho ostatní viděli. Může to být i místo, odkud si člověk přeje uniknout a už se tam nikdy nevrátit. Je to místo, kde, pokud má člověk štěstí, může odložit stranou všechny masky a být sebou samým.

V průběhu života to samotné slovo mění svůj význam. Pro mě byl prvním „domovem” malinký byt s miniaturní kuchyní plnou mravenců, kam se vešel jenom jeden člověk, takže jídlo se podávalo v jiném pokoji nazvaném jídelnou. V tomto domově jsem dostala svou první skládanku se Sněhurkou během prvních Vánoc, které si pamatuju. Tam se narodila moje sestra a přestěhovali jsme se odtamtud příliš brzy na to, abych k tomu místu hlouběji přilnula. Skutečným „domovem” se stal byt, kam jsme se přestěhovali a ve spánku, když sním, ho stále identifikuji s domovem. Panelák, kam jsme se přestěhovali, byl minimálně po nějakou dobu jediným obydleným domem v celé čtvrti. Bylo to v době, kdy na malých městech byly domy nahrazovány paneláky, jak jsme na ně dnes zvyklí. Část lidí, kteří se tam přestěhovali, si s sebou přinášela vzpomínky na dům se zahradou, o nějž přišli. Takže si část svého dřívějšího domova nahrazovali tak, že před panelákem vysadili třešeň, meruňku a lískový ořech, které vydržely dodnes. Z vlastního materiálu stloukli několik laviček, přivezli půdu a pěstovali květiny, takže fádní sutiny přeměnily na místo příjemné k životu a k bydlení. Pokud jde o ten byt, ještě dnes, po tolika letech, cítím jeho vůni, pamatuji si na jeho pokoje a různé barvy stěn vymalované podle našich nálad a představ. Stále si pamatuju slunce, jak svítilo mezi roletami v mém pokoji, praskání dřeva v nelegálně umístěných kamnech v komunistickém paneláku a rámus, jaké dělalo každé ráno mlékárenské auto před domem. K tomuto místu se vážou desítky příběhů a zážitků. Je to místo, kde jsem se celé roky probouzela za smíchu svých rodičů, kteří nám připravovali snídani. Je to místo se starým gramofonem, který mi vyprávěl stovky příběhů, a kde jsem měla svoji první knihovnu v životě, kterou jsem poličku po poličce postavila s mým tátou. Tam jsem prožila všechny dětské strachy, obavy z hodin francouzštiny, první milostné příběhy, radost, že mě vzali na vysokou školu, ale i bolest ze ztráty jednoho z rodičů. Je to místo, kde jsem naučila důležité životní lekce jako nesoudit lidi podle prvního dojmu. Pamatuju si, že jsem toto ponaučení dostala jednou v neděli takovým způsobem, že na to nikdy nezapomenu. Ten den nám přerušil hru nějaký člověk, který přecházel přes ulici, a kolébal se, jako by byl opilý. Tou dobou nebylo obvyklé vídat v době oběda na ulici opilé lidi. Část rodičů hned dala najevo svou nelibost, když vtom se muž náhle zhroutil na zem. Můj táta byl jediný, který zareagoval, protože pochopil, nevím jak, že ten člověk není opilý, ale dostal infarkt. Pokusil se udělat, co bylo v jeho silách, ale ten muž mu zemřel v náručí. Doteď si pamatuju jeho rodinu, která pak mého tátu vyhledala, aby mu poděkovala za to, že tam byl a nenechal ho umřít, aniž by se mu pokusil pomoct a zapálil mu po křesťansku svíčku. Byla to jedna z mnoha lekcí, které jsem dostala od svého táty.

Přečíst text:

Stránka projektu na LiterNet: