Rumunský filozof, básník, esejista, publicista a spisovatel
Constantin Noica pocházel z rodiny se starými aromunskými kořeny. Debutoval v roce 1927 v časopise Vlăstarul vydávaném na lyceu „Spiru Haret" v Bukurešti. Po ukončení lycea se zapsal na Filozofickou a filologickou fakultu Bukurešťské univerzity, kterou absolvoval v roce 1931 diplomovou prací na téma Problema lucrului în sine la Kant. Tři roky byl jeho profesorem filozof Nae Ionescu. V období 1932 - 1934 se objevuje v kulturní společnosti „Criterion", filozoficko-umělecko-literárním sdružení rumunských intelektuálů, založeném v roce 1932. Jako člověk věrný myšlence, že správnou cestou pro kulturní znovuzrození Rumunska je kulturní a ne politický boj, odmítl se zapojit do legionářského hnutí.
Na jaře 1938 odjíždí do Paříže na stipendium od francouzského státu, kde zůstává do roku 1939. V květnu 1940 obhájil doktorskou práci v oboru filozofie na téma Schiţă pentru istoria lui Cum e cu putinţă ceva nou. V srpnu téhož roku je jeho prvním novinářským počinem legionářského ladění časopis Adsum. V roce 1940 odjel do Berlína, kde působil v Rumunsko-německém institutu v oddělení filozofie až do roku 1944. V té době také navštěvoval filozofické semináře profesora Martina Heideggera.
Po návratu do Rumunska byl Constantin Noica vyšetřován a v letech 1949-1958 byl nucen být v domácím vězení v Câmpulung-Muşcel. Právě zde si Noica vytvořil svůj filozofický názor a stanovil si stěžejní směry své pozdější filozofie. V roce 1958 byl uvězněn, vyšetřován a odsouzen k 25 letům nucených prací a ke konfiskaci veškerého majetku. Spolu s ním byli uvězněni všichni účastníci soukromých seminářů, které Noica pořádal v Câmpulungu. Jejich proces probíhal pod názvem „Skupina Noica". Ve vězení v Jilavě strávil 6 let z celkového počtu 25 let, k nimž byl odsouzen. Byl propuštěn v srpnu 1964. Od roku 1965 žil v Bukurešti, kde pracoval jako vědecký pracovník v „Centru logiky". Bydlel ve dvoupokojovém bytě, kde pořádal soukromé semináře o filozofii Hegela, Platona a Kanta. K účastníkům těchto seminářů patřili také jeho mladší kolegové z „Centra logiky" (Sorin Vieru) a z Ústavu dějin umění (Gabriel Liiceanu a Andrei Pleşu).
Poslední leta svého života od roku 1975 strávil v Păltiniši nedaleko Sibiu a jeho byt se pro jeho obdivovatele a žáky stal poutním místem a místem sokratovského dialogu. Zemřel 4. prosince 1987 a 6. prosince téhož roku byl podle svého přání pohřben ve skitu Păltiniş. Novému vydání celého jeho díla se po roce 1989 věnoval Gabriel Liiceanu.
Úryvek z Păltinišského deníku od Gabriela Liiceana
„V roce 1967 (...) jsem poznal Constantina Noicu. Přítele a generačního druha Eugèna Ionesca, Mircey Eliadeho a Emila Ciorana, který na rozdíl od nich se po válce rozhodl zůstat ve vlasti. Kdyby byl jako oni zůstal ve Francii, nebylo by nutné podávat k jeho jménu vysvětlení, jako to není nutné v jejich případě. Noica však zůstal doma a když dopadla poválečná rána na Rumunsko, bylo mu 40 let. Šest až sedm knih, které napsal, stejně jako obrovské množství překladů do té doby vytvořených z Aristotela, Sv. Augustina, Descarta, Kanta a Hegela. bylo uloženo do tajných fondů knihoven. Po deseti letech domácího vězení v malém provinčním městečku a po šesti letech výkonu trestu z 25 let, k nimž byl odsouzen (za pokus poslat do Francie k vydání výklad k Fenomenologii Hegelova ducha), byl jako kulturní osobnost vymazán z vědomí nových generací. (...) Po Constantinu Noicovi zůstalo pozoruhodné dílo čítající více než 10 000 stran (...). Bezpochyby to byl poslední velký metafyzik století a poslední autor ontologických pojednání. Neméně významné je i to, že byl duchovním zachráncem v těžkých dobách. Důsledky jeho působení nelze změřit ani docenit."
Prameny:
Păltinišský deník (Jurnalul de la Păltiniş), Gabriel Liiceanu
(http://www.scribd.com/doc/3676132/Gabriel-Liiceanu-Jurnalul-de-la-Paltinis)
http://ro.wikipedia.org/wiki/Constantin_Noica
