- Etichete Literatura
Rumunský básník a překladatel ze Sedmihradska
Clen Rumunské akademie od roku 1916
George Coșbuc se narodil jako sedmé ze čtrnácti dětí řecko-katolického faráře Sebastiana Coșbuca a jeho ženy Marie, dcery řecko-katolického faráře Avacuma z Telciu. Dětství prožil v Hordou, v mytickém venkovském světě, obklopen pohádkami, které mu vyprávěla matka.
Budoucí básník začal chodit do základní školy na podzim roku 1871 v Hordou, ale ze zdravotních důvodů musel v první třídě školní docházku přerušit. Od podzimu roku 1873 chodil do 2. a 3. třídy do školy v Telciu, kde se učil německy. Na podzim roku 1876 přechází Coșbuc do 1. třídy gymnázia „Gimnaziul Fundațional din Năsăud" a v té době také přichází poprvé do styku s rumunskou a světovou literaturou: Lenau, Heine, Chamisso, Bürger a další. Díky tomu, že na gymnáziu v Năsăudu vyučovali výborní profesoři a kladl se důraz na studium jazyků a klasické literatury, Coșbuc zde získal solidní základy svého vzdělání. Začal psát verše a od 5. třídy gymnázia (1880 - 1881) se zúčastňoval činnosti v literární společnosti gymnázia „Virtus Romana Rediviva" jako její mimořádný člen. Kontakt s klasickou, zejména latinskou literaturou a se základními díly evropské literatury, láska k rumunskému folklóru a ke starým knihám mu již v tomto období určily tvůrčí osud. V roce 1884 složil maturitní zkoušku a na podzim se zapsal na Filozofickou fakultu Maďarské univezity v Kluži, kde v té době byla i Katedra rumunského jazyka. V prosinci 1884 začala jeho spolupráce s časopisem Tribuna v Sibiu. Vzhledem k nemoci a materiálním potížím v listopadu 1886 odchází ze studií v Kluži a dochází pouze na některé přednášky na Univerzitě. Pokračuje ve spolupráci s Tribunou a vydává Atque nos, Fata craiului din cetini, Draga mamei, Dragoste păcurărească. Ioan Slavici, který vedl časopis Tribuna, ho osobně vyhledal v Kluži, aby ho přetáhl do redakce časopisu a navázal s ním spolupráci.
Debutoval v roce 1884, kdy časopis Tribuna v Sibiu vydal pod pseudonymem C. Boșcu (anagram jména Coșbuc) satirickou báseň ve verších Filosofii și plugarii (Filozofové a rolníci) ve formě fejetonu (má více než 350 řádek) uveřejněného na pokračování ve třech po sobě následujících číslech časopisu. I. Slavici, který v té době řídil Tribunu, později vzpomínal na tento debut: „Jednoho dne došel do redakce Tribuny pro rubriku «foița» (pravidelná rubrika „lístek") rukopis, čistě a zajímavě napsaný. Autor se podepsal Boșcu a obálka byla poslána z Kluže. Na první pohled mi bylo jasné, že ten Boșcu je začátečník, student na Univerzitě v Kluži, a potěšilo mě to. Možná není pravda, že den je takový, jaký má začátek, ale nepodhybně je pravdou, že ti, kteří jsou opravdu nadaní, svůj talent neskrývají. Báseň se mi líbila a vydal jsem ji ..." Coșbuc zůstal věrný časopisu, v němž debutoval jako literát, a zůstal dlouhá léta vytrvalým spolupracovníkem Tribuny, dokonce i v době, kdy už přesídlil do Bukurešti.
G. Coșbuc přišel do Sibiu v srpnu 1887 a zůstal zde do roku 1889. Slavici o tom s nadšením psal: „Máme tu už skoro dva týdny Coșbuca. Je to obdivuhodný, asi jednadvacetiletý hoch. Patří k těm nejosvícenějším". Literární huntí v Tribuně, které bylo zaměřeno na idály o znovuvytvoření kulturní jednoty rumunského národa, přispělo k vykrystalizování postoje Coșbuca k literatuře a posunulo ho směrem k zájmu o folklór, jako k základu kultovní literatury a k lidovému jazyku. Čas, který tu strávil, byl nejplodnějším obdobím jeho činnosti. Práce v redakci Tribuny spolu s I. Slavicem, I. Bechnitzem, Septiniem Albinim, s lidmi výtečného moderního vzdělání, pro něj byla skutečnou literární školou. Ioan Slavici ve svých „Vzpomínkách" uvádí: „Gheorghe Coșbuc, obrovsky nadaný, by za všech okolností převýšil své současníky, ale nebyl by se stal tím, čím byl, kdyby nebyl utvářel dílo svého života uprostřed vzdělaných lidí, kteří všichni byli spisovatelé....". Sám básník hovořil o době prožité v Sibiu jako o svých „nejplodnějších letech". Začal své literární práce směrovat k idyle, k literárnímu druhu, v němž byl nepřekonatelný. Pomalu přechází od jednoduchých folklorních veršů k původní tvorbě. Na stránkách Tribuny vychází celá řada jeho básní, podepsaných i nepodepsaných, z nichž se některé staly jeho nejúspěšnějsími díly: Nunta Zamfirei, Mânioasă, Numai una, Fata morarului, Crăiasa zânelor, část jeho Anakreonů, které s malými změnami uvedl v roce 1893 v cyklu Cântece (Zpěvy) na konci svazku Balade și idile (Balady a idyly). Kolem roku 1889 začíná být Tribuna ve ztrátě a v důsledku toho se některá místa ruší. mezi ně patřilo i Coșbukovo místo. Titu Maiorescu ho na přímluvu I. Slavice pozval do Bukurešti, kam přijel v polovině prosince 1889. Roky strávené v redakci sibiňské Tribuny (1887 - 1889) po boku I. Slavice vrcholily vydáním obdivuhodné lyricko-epické skladby Nunta Zamfirei (Zamfiřina svatba), která udělala velký dojem i na olympského literárního boha Tita Maioresca. Od vydání Zamfiřiny svatby upoutal George Coșbuc trvale pozornost jak rumunských čtenářů, tak i kritiků a získal aureolu velkého básníka. I s tímto dílem se nejdříve prosadil v Bukurešti, kde byla vydána v březnu 1890 v časopise Convorbiri literare. Před vydáním Zamfiřiny svatby v Convorbiri literare ji Coșbuc 4. února 1890 předčítal na setkání Junimea (Omladiny) v Bukurešti. Maiorescu si do svého deníku zapsal: „Coșbuc se svojí skvělou básní Zamfiřina svatba". Až do vydání básně Noi vrem pământ! (Chceme půdu!) v roce 1894 byla Zamfiřina svatba považována a oceňována jako nejznámější a nejlepší dílo George Coșbuca. Coșbucovy vztahy s Titem Maiorescem a Omladinou však zůstaly dost chladné, i když Maiorescu uznával jeho origilnálnost a talent. Jistou zdrženlivost lze zřejmě vysvětlit pouze politickými důvody. I když jen sporadicky, publikuje v časopise Convorbiri literare básnické skladby La oglindă (1890) a další tři básně, k nimž patří i Rea de plată (1892). Dále publikuje v Tribuně (Pe lângă boi, Trei, Doamne, Cântec) a v časopise Lumea ilustrată (Fatma, 1891; Vestitorii primăverii, Noaptea de vară, Vara, Vântul, 1892; Rugăciunea din urmă, 1893).
V roce 1896 vycházejí Fire de tort (Vlákna příze). Rovněž vychází jeho překlad Vergiliovy Aeneis. Spolupracuje na Povestra vorbei a Literatură și artă română (Bukurešť). V roce 1897 získává za překlad Vergiliovy Aeneis cenu Rumunské akademie Năsturel-Herescu. Od roku 1907 pracuje intenzivně na dalších překladech: Schillerův Don Carlos, Homérova Odysseia a další. Zcela ho pohltil převod Dantovy Božské komedie do rumunského jazyka.
Coșbuc dále publikuje v časopisech Luceafărul, Românul a Flacăra. Společně s Al. Vlahuțou a M. Sadoveanem provádí osvětu a pořádá přednášky na venkově. Od roku 1908 se často vrací do svého rodiště. V srpnu 1915 umírá při automobilovém nehodě jediný básníkův syn Alexandru. Coșbuc nese tuto ztrátu velmi těžce, odchází do ústraní a přestává publikovat. 20.- května 1916 je zvolen členem Rumunské akademie. Duiliu Zamfirescu ve své zprávě uvedl: „Jeho literární pověst je tak obsáhlá, že jeho jméno je známo ve všech koutech země obývaných Rumuny. Tím, že ho přijímáme mezi nás, pouze potvrzujeme, o čem veřejné mínění dávno rozhodlo. Literární dílo, které pan Coșbuc věnoval rumunskému národu za necelých 25 let, je tak obrovské, že už jen za to si zaslouží, abychom otevřeli doširoka dveře a přijali ho mezi nás. A kvalita jeho díla předčí jeho rozsah. Coșbucovy básně jsou při své originalitě skutečnou poezií."
24. února 1918 vychází v Bukurešti v časopise Scena poslední Coșbucova báseň Vulturul (Orel).
Prameny:
http://ro.wikipedia.org/wiki/George_Co%C8%99buc
