Moldavské kostely z 15. – 16. století (Kostel „Stětí Sv. Jana Křtitele" obci Arbore, Kostel „Nanebevzetí Panny Marie a Svatého Jiří" bývalého kláštera Humor, Kostel „Zvěstování Panny Marie" v klášteře Moldoviţa, Kostel „Svatého kříže" v Pătrăuţi, Kostel „Svatého Mikuláše" v klášteře Probota, Kostel „Svatého Jiří" v Suceavě, Kostel „Svatého Jiří bývalého kláštera Voroneţ, Kostel kláštera Suceviţa), Moldavsko, největší ze středověkých rumunských historických zemí sjednocených ve 14. století, nedlouho před druhým vítězstvím nad Mongoly a válkami proti Polskému a Maďarskému království, dosáhlo vrcholu rozkvětu za vlády Štěpána Velikého a (1457-1504) a Petru Rareše (1527-1538; 1541-1546). Toto období bylo zároveň jedinečnou uměleckou syntézou, jejímiž nejvýznamnějšími díly jsou kostely s vnějšími nástěnnými malbami. Jsou jedinečným uměleckým jevem v Evropě díky tomu, že jejich obvodové zdi jsou z vnějšku jednolitě pokryty ikonograficky specifickými malbami s povinnými náboženskými tématy, jako je církevní hierarchie, Poslední soud, Strom Jišajův, Chvalozpěv Matky Boží. Jde o celou řadu historických památek pocházejících ze stejného období, které byly zbudovány panovníky a bojary a byl vyzdobeny vnějšími nástěnnými malbami ve třicátých a čtyřicátých letech 16. století. V rámci tehdejšího evropského umění představují vnější nástěnné malby kostelů ze severního Moldavska unikátní jev. I v rámci rumunského umění tvoří moldavské umění první poloviny 15. století specifikum jak z hlediska architektury, tak i z hlediska malby.
Dřevěné kostely v Maramureši (Deseşti, Bârsana, Budeşti, Ieud-Deal, Poienile Izei, Rogoz, Plopiş, Şurdeşti)
Těchto osm dřevěných kostelů zapsaných na seznamu památek UNESCO patří k dalším 85 dřevěným kostelům roztroušeným po celé župě Maramureš. Výběr UNESCO byl proveden podle jejich reprezentativnosti, přihlíželo se zejména k jejich stáří, umístění v životním prostředí, technice stavby, vnitřní malbě a zachovalosti.
Šest z těchto kostelů představuje klasický maramurešský kostel, kostel z obce Rogoz zastupuje typ kostela ze severního Sedmihradska a kostel z Plopiše zastupuje typ ovlivněný oběma předcházejícími.
Originalita této původní architektury spočívá ve spojení prvků pocházejících z východní a západní kultury, prvků byzantského původu s prvky charakteristickými pro gotiku, kde zejména použitý materiál – dřevo – ukazuje řemeslnou zručnost a genialitu lidových tvůrců, neznámých mistrů tvořících společné dílo.
Klášter Hurezi
Klášter Hurezi byl vybudován podle vzoru typických velkých klášterů na hoře Athos a je nejvýznamnějším mnišským komplexem ve Valašsku (Muntenii). Rumunská kultura a umění zaznamenaly velký rozmach v období 1678 až 1725. Došlo k vytvoření svébytného stylu, který je nazýván „brâncovenským stylem" podle tehdejšího panovníka knížete Constantina Brâncoveana (1688-1714). Toto období v rumunském umění je závěrem syntézy a rozkvětu postbyzantského umění v době, kdy umění ruské, srbské či řecké bylo stejně jako umění v rumunských knížectvích ještě věrné pravoslavné tradici. Tato postbyzantská syntéza, jedinečná v jihovýchodní Evropě, našla svůj nejautentičtější výraz v klášteře Hurezi. Celý klášterní komplex i se špitálem, celami a pěti kostely výrazně vyzdvihuje ucelenost programu, do té doby v rumunských knížectvích nezaznamenaného a již nikdy neopakovaného. Všechny kostely kláštera se zachovaly v původním stavu. Ikonostas*/ vyřezávaný ze dřeva je nesmírně cenný díky tomu, že se v něm zachovaly původní ikony. Všechny doposud aktivně využívané kultovní prostory klášterního komplexu si zachovaly původní ikonostasy a další části zařízení.
Sedmihradské vesnice s opevněnými kostely (Câlnic, Prejmer, Viscri, Dârjiu, Saschiz, Biertan, Valea Viilor) Sídla a jejich seskupení v Sedmihradsku, v oblasti kolonizované Sasy, představují hodnoty spojené s etnologií, dějinami architektury (zejména obranná architektura), dějinami urbanistiky, ale i s politickými, společenskými a náboženskými dějinami.
Opevněné kostely zachycují všechny významné prvky tohoto evropského architektonického jevu a nejsou důležité jen pro jeho konečný projev, ale i pro jeho různé varianty. Staly se uměleckými díly architektury díky způsobu, kterým po dobu více než dvou století užívání sjednocovaly a přizpůsobovaly nejkomplexnější a nejpropracovanější formy známé v tomto období. Tyto stavby nejsou osamoceným jevem, ale naopak představují jev, který se stal všeobecným v přesně daném a definovaném zeměpisném a historickém kontextu – v saských koloniích na starých „královských územích" Sedmihradska.
Dácké pevnosti v horách Orăştie (Sarmisegetuza, Costeşti-Cetăţuie, Costeşti-Blidaru, Luncani, Băniţa, Căpâlna) Pevnosti čistě vojenského charakteru představují klasické období, neboli „zlatou dobu" dácké civilizace, kterou vytvořila severní větev Tráků, tedy národ známý v dějinách podle starých Řeků jako Getové nebo podle římských autorů jako Dákové. Od poloviny 2. stol. a. Chr., se ekonomický a kulturní rozvoj projevoval zejména rozvojem opevněných sídlišť a výstavbou opevněných tvrzí chráněných kamennými zdmi (dáckých pevností v horách Orăştie).
Z dějin Dácie je třeba zmínit dvě mimořádně významné události: založení dáckého království za vlády krále Burebisty (82 - 44 př. n. l.) a expanze Géto-Dáků, které měly mohutný dopad na to, jak se Dácie uchovala v historickém povědomí starých Řeků a Římanů. Druhou událostí byla obnova dáckého státu v druhé polovině prvního století n.l. za vlády krále Decebala (87-106). Sice menší, ale dobře organizovaný stát přestal existovat po římském vítězství (106), kdy se Dacia stala jednou ze římských provincií.
V době mezi vládou Burebisty a Decebala byl v pevnostech v horách Orăştie vytvořen obranný systém, v evropské architektuře unikátní. Hory Orăştie svou konfigurací vytvářejí skutečné opěrné body obranného systému jedinečného svou komplexností: na rozsáhlém území (kolem 500 km2) se nachází řada pevností, pevnůstek. tvrzí a strážních věží. Záliba Dáků v kamenné výzdobě se projevuje v ozdobách s vojenskými motivy, které se objevují i u stavebních prvků uvnitř sídel (podpěrné zdi tuctů antropogenetických teras), ve svatyních, u cest i kanálů - jakoby připomínaly svatou horů Dáků „Kogaionon". V okolí těchto opevněných sídel byly budovány svatyně, jejichž vzhled si je na různých místech výskytu svým způsobem podobný, a které jsou výrazem silného a prestižního náboženství, zakořeněného u dáckého obyvatelstva. Z šesti sídel má mimořádnou hodnotu pevnost Sarmizegetuza díky svým rozměrům, mohutnosti, půvabu práce s kamenem a zvláštní atmosféře prodchnuté vírou v nesmrtelnost.
Historické centrum města Sighišoara
Historické centrum Sighišoary je obrazem pevného vztahu, který se vytvořil mezi lidským osídlením a okolním prostředím: centrum tvoří „Citadela" – opevněné sídlo na poměrně prudkém svahu kopce nad údolím řeky Târnava – a „Dolním Městem" rozkládajícím se na úpatí. Toto uspořádání dodává osídlení městský charakter přizpůsobený reliéfu krajiny. Historické centrum Sighišoary, v němž dodnes žijí lidé, je nejreprezentativnějším městským osídlením v Sedmihradsku. Stejně tak jako v jiných městech je i v historickém centru Sighišoary uchován téměř neporušený model městského uspořádání a architektonická hodnota staveb, jež ho tvoří. Liší se však od ostatních tím, že četnost budov považovaných za historické památky je daleko větší a jejich typologie rozmanitější.
Poznámka: Na odkazech jednotlivých památek zapsaných na seznamu UNESCO si můžete prohlédnout příslušné památky.
Prameny:
http://www.cimec.ro/monumente/unesco/unescoro/fastvers.htm
http://www.patrimoniulnational.ro/
*/ ikonostas - dřevěná vyřezávaná a malovaná stěna oddělující kněžiště a oltář od zbytku chrámu či kostela, na níž jsou umístěny ikony.
