Valeria Sitaru se narodila 4. října 1957 ve městě Drobeta-Turnu Severin. V důsledku nehody utrpěné ve věku sedmi let se rozhodla zůstat naživu. Studovala hru na klavír s profesorkou němčiny, latinu na troskách římského opevnění, francouzštinu par avion a angličtinu na Dunaji. NaTrajánově gymnáziu se učila matematiku, fyziku a mens sana in corpore sano. V roce 1977 odjela do Bukurešti, aby se přihlásila na medicínu, ale vešla do divadla. Absolvovala herectví v Institutu divadelního a filmového umění I. L. Caragiala v roce 1982. Po dobu jednoleté stáže působila jako herečka ve Státním divadle v Petroșani. Rychle se vrátila do bukurešťského divadla Giulești a v roce 2000 opustila divadlo Odeon. Doživotně ji nepoznamenala žádná role ani v divadle, ani ve filmech, kde hrála. Pustila se do vysokého školství, kde přednáší herectví na Státní univerzitě divadelního a filmového umění I. L. Caragiala. V roce 2004 obhájila doktorskou práci na téma Rétorika scénického ceremoniálu. Při této příležitosti publikovala Mic tratat de obstetrică teatrală (Malý traktát o divadelním porodnictví). Když její dcera, herečka Ștefana Samira, odjela lodí po Středozemním moři na turné, měla mořskou nemoc a rozhodla se sepsat monology o bukurešťských ulicích - Pentru cine bat străzile (Pro koho se potloukám po ulicích), vydáno s velmi působivou předmluvou od Răzvana Petresca. Herec Vlad Zamfirescu jí říká mami od dvou let a každodenně čte tuto knihu, čímž se vyhýbá největším zácpám v metropoli. Na podzim roku 2009 vyšel v nakladatelství Prier svazek Încentrulatenției(V centru pozornosti) – kniha rozhovorů s kapacitami z různých oborů.
Herečka Valeria Sitaru nezískala ani cenu UNITER ani Oskara. Zato obdržela cenu časopisu Luceafărul za publicistiku. Bylo jí řečeno, že exceluje v říši fantazie a má se ještě co učit v oblasti„co není realita“. Od roku 2015 vede rubriku„Blues Letters“ na webu LiterNet.ro.
Řehoř Samsa píše Franzi Kafkovi
Ani mě nenapadne dělat z tohoto dopisu to, co jsi dělal ty, když jsi psal Felicii: návnadu, kteráse nedáani číst. Pomalu spěju ke katastrofě, věděl jsi, že když už nebudu moct mluvit, tak to nepřežiju. Ze zvířecího hlediska jsem dokonalý, je ze mě nový tvor, ale to tě určitě nezajímá.
Vypadám stále stejně, mám krunýř, jsem protáhlý, chitinový, silný, rozpláclý, s břichem i hřbetem, tenkýma nožičkama, takový Giacometti, celý černý. Dobře, že jsem se biochemicky adaptoval, jak víš, cukr mi nechává pachuť v ústech, takže jsem dosáhl toho, že už mě sladké pasti nelákají. Z tohoto hlediska si vedu dobře, vydržím i sucho, vyhýbám se, seč můžu, jedovatým látkám a nově jsem zjistil, že můžu žít i bez hlavy. Samozřejmě jenom v případě, že se před stětím hlavy dobře najím nebo mě nesežere někdo jiný.
Kdybych zůstal člověkem, tak bych nepřežil. Takhle jsem neodolnější bytost ve vesmíru, pokud mě teda nepředběhla blecha. Byl tu ještě někdo na vrcholku zoufalství, moc si ho vážím za to, jak se ke mně choval: brouk je univerzální, řekl, dokonce i blechy ho znají – neexistuje způsob, jak se mu vyhnout. Jiní mě srovnávali s reptiloidy z Cannes, které se přes den pohybují, spí na pláži a v noci vylézají. Já jsem zkrátka luxusní hmyz, přemýšlím, jsme jako salvy, pádíme do všech směrů, comme les idéesnoiresle font dans la tète. Mívám spleen, zažloutlé chvíle, bleud'âme, vzorce chování, s trochou šikovnosti vlezu do studny, můžu přežít dokonce i ve strojích, když chci a bývám melancholický. Běhám cik-cak v jakémkoliv terénu. Fast running in confinedspaces. Překonávám různé situace. Vloudím se kamkoliv. Můžu jít hlavou proti zdi, zmáčknu se, jsem pružný, do některých vlezu. Pohrávám si s temnými představami, jako jsi to dělal i ty. Dokážu se neuvěřitelně přizpůsobit prostředí, předběhl jsem dokonce i závody ve zbrojení – něco mě to stálo, přiznávám! – můžu přežít dokonce i ve válce, ať už bude nebo ne, jaderná. Ale nestěhuju se. Za svou proměnu vděčím tobě: Řehoř Samsa by Franz Kafka.
Franzi, jak se mám zbavit bolesti? Svírá mě ze všech stran.
Máma, táta a sestra mě opustili a ta příšerná posluhovačka mě smetla koncem smetáku a tvrdí, že jsem chcípnul. Bylo jim to úplně jedno. Nechápali to. Myslel jsem si, že když zatahám sestru za sukni, nebo když jí vlezu na její bílý krk, zatímco hraje na housle, tak pochopí. Moji dočasní rodiče. Moje sestra s bílým hrdlem. Příběh s tajemstvími. Pod gaučem se mi rozsvítilo břicho, když mi dávali jídlo na kobereček. Dokud jednoho dne moje sestra neřekla: zapomeňte na to, že tohle je Řehoř!
Zarecitoval bych aspoň něco ze Shakespeara: poněvadž oko bolesti září oslepujícími slzami / a jedinou věc tříští na několik kusů... Ale už jsem byl jen hračkou, kterou jsi stvořil, avatarem mezi Darwinem a Bolzmannem. Mezi nicotou a koštětem.
Byl jsi znám jako člověk, který se hodně směje. Smíchem člověka k smrti nešťastného. To hmyzí cvrkání mi je k ničemu, když chci řvát ve všech jazycích světa, ale ty jsi mě nechal bez jazyka. Potrava, kterou potřebuju, jsou lidská slova. Odvolávám se na jejich nepřítomnost, marně běhám, slyším, vidím tisíci složených očí, dotýkám se jakéhokoliv bílého hrdla, Franzi, marně, když neslyšně šumím.
Ungeziefer.
Je jasné, že lidé nemají hmyz rádi. Ty pohyby, které teď dělám na papíře, nebo na obrazovce jsou fiktivní. Elegantně bych zvedl hlavu, aspoň jedno slovo, prosím tě. To se ti stále nechce plakat?
Řehoř
Přečíst text - Česká verze:
Citiţi mai departe:
http://atelier.liternet.ro/articol/16045/Valeria-Sitaru/Gregor-Samsa-catre-Franz-Kafka.html
http://atelier.liternet.ro/articol/15535/Valeria-Sitaru/Margareta-catre-Mihail-Bulgakov.html
Stránka projektu na LiterNet:
Stránka projektu na iliteratura:
http://www.iliteratura.cz/Clanek/35221/sitaru-valeria
http://www.iliteratura.cz/Clanek/35219/sitaru-valeria-rehor-samsa-pise-franzi-kafkovi
