Tanec pro dva

Režie/director: Dan Piţa / Rumunsko, 1985 / 86 min.
Scénář/screenplay: George Butecan, Dan Piţa / kamera/photography: Marian Stanciu / hudba/music: Adrian Enescu, Joseph Haydn / hrají/cast: Claudiu Bleonţ (Mihai), Petre Nicolae (Ghiţă), Ecaterina Nazareová (Maria), Anda Onesaová (studentka)

Ceny/awards: Berlinale 1986: Stříbrný Medvěd – Čestné uznání, Národní přehlídka rumunské kinematografie 1985: film a režie

Příběh „z dělnického prostředí" se může stát jedním z nejlepších filmů celých 80. let, pokud režisér ví, jak na to. Ač méně politický než Písečný sráz působí Tanec pro dva silněji především díky hlubokému a komplexnímu symbolismu „a la Piţa" a neočekávané, svérázné estetizaci průmyslového prostoru.

Podle názoru většiny rumunských filmových kritiků je Tanec pro dva nejlepším Piţovým filmem, snímkem, který korunoval zlatých 15 let jeho kariéry (např. Kamenná svatba, Duch zlata, Filip Dobrý, Tănase Scatiu, Soutěž a Písečný sráz). Filmům, jež režisér natáčel po roce 1985, se vyčítá buď trivializace příběhů a jejich intelektuálního obsahu, anebo naopak přehnaná (jakoby „barokní") estetizace, kvůli níž se snímek stává až nepochopitelným. Takovým poznámkám se ovšem těšil po premiéře i Tanec pro dva, a to nejen (jak se dalo čekat) ze strany ortodoxní rumunské filmové kritiky. Termíny jako „přehnaná estetizace", „nespecifický kosmopolitismus" a „zbytečný nepochopitelný symbolismus" jsou dodnes oblíbenými refrény nejen levicově orientovaných kritiků, ale i nacionalistických a rádoby „intelektuálních" pomlouvačů Piţovy tvorby. Ze stranické perspektivy vypadaly věci jednoduše. Piţa byl v minulosti autorem z politických důvodů zakázaných nebo zcenzurovaných filmů, proto bylo „normální", aby se „alespoň něco" vyčítalo i Tanci pro dva. Kvůli tomu byly hned po premiéře některé scény filmu zkráceny a jiné úplně vyřazeny, takže distribuční verze byla asi o 11 minut kratší. Zmizela například scéna, jak nesmělý Ghiţă přednáší ve společenském obleku proslov ve sprše, jenž nebyl schopný přednést veřejně, před šéfy a kolegy ze závodu. Zkrácena byla i milostní scéna mezi hlavním hrdinou Mihaiem a jeho přítelkyní.
Dnes a zejména mladí kritikové naopak filmu vyčítají „dobový konformismus" – atmosféra komunistické továrny a každodenní život dělníků v 80. letech působí prý až růžově.
Všechny tyto výtky nic nemění na vysoké umělecké kvalitě snímku, ani na jeho odvážném ideovém obsahu. Z téměř banálního příběhu o lásce a zradě se režisérovi podařilo vytvořit výjimečně stylizovaný a působivý intelektuální opus, který navíc odvážně hlásal, že mladí dělníci nejsou jen schematickými postavičkami oficiálně oblíbených agitek, ale i normálními lidmi s kladnými a zápornými vlastnostmi, a že k životu patří „přirozená bigamie" hlavní postavy Mihaie zamilovaného jak do studentky z intelektuální rodiny, tak do skromné, ale sentimentální dělnice. A vyjádřit takový názor ve filmu natáčeném v komunistické zemi – a hlavně v Ceauşescově Rumunsku – znamenalo mít kuráž. (Mircea Dan Duţă)