Západ

Režie/director: Cristian Mungiu / Rumunsko, 2002 / 100 min.
Scénář/screenplay: Cristian Mungiu / kamera/photography: Vivi Drăgan Vasile / hudba/music: Petru Mărgineanu, Ioan Gyuri Pascu / hrají/cast: Alexandru Papadopol (Luci), Anca-Ioana Androneová (Sorina), Tania Popaová (Mihaela), Dorel Vişan (plukovník), Ioan Gyuri Pascu (Gica), Tora Vasilescuová (učitelka), Coca Bloosová (Mihaelina matka), Samuel Tastet (Jerome)

Hořkosladká městská romance, typická pro postkomunistickou situaci: mladá dvojice nemá kde bydlet, dívka hledá útočiště ve vztahu s cizincem, lidé ze Západu si přicházejí vybírat nevěsty a děti k adopci. Tři komické příběhy ve formě povídkového filmu spojuje motiv nevěsty na hřbitově a letící láhev.

Povídkovou kompozici s paralelními, vzájemně propletenými příběhy, v nichž funkce hrdiny přechází z jedné postavy na druhou, použil již Nae Caranfil ve svém debutu E pericoloso sporgersi (Nevyklánějte se z oken, 1993) a o rok později ji zpopularizoval Quentin Tarantino gangsterkou Pulp Fiction. Cristian Mungiu, jenž původně vystudoval anglickou literaturu (scénáře jeho filmů jsou tak kvalitní, že vycházejí v literární podobě), sáhl po této sofistikované narativní formě v době, kdy dosud neztratila svůj inovační potenciál (srov. Amores perros – Láska je kurva, 2000) a zároveň ještě nezískala své odborné jméno „hyperlink cinema".
Povídky Luci a Sorina, Mihaela a její matka, Nae Zigfrid a pan plukovník jsou zalidněny postavami rozličného původu, několika pokolení a v různé sociální situaci. Rozmanité jsou i vektory jejich pohybů a směřování: z domova do ciziny, z ciziny domů, z Východu na Západ a naopak, přičemž jde většinou o stagnaci. Kritik Alex. Leo Şerban vynalezl pro Západ paradoxní žánrové označení „nehybné road-movie". Podobně jako u Caranfila zde mají převahu citové problémy a trpká generační zkušenost nikoli však ze soumraku Ceauşeskovy éry, ale z následujícího období divokého kapitalismu. „Většina těch historek je pravdivých," pravil Mungiu. „Jakmile ve filmu začnete povídky míchat dohromady, tak je měníte. Čerpal jsem ze skutečných příběhů. Zcela pravdivá je například příhoda s černochem, byl jsem jejím svědkem." Mungiu si povšiml, že jeho přátele spojuje myšlenka na emigraci; všechny debaty třicátníků se prý v jisté chvíli stočily k rozhodování, zda zůstat, nebo odejít. V hereckém obsazení našla uplatnění generační kontinuita, když Mungiu vedle začínajících profesionálů angažoval několik herců známých především z filmů Mircei Daneliuca.
Emočně vřelý, místy lyrický a bezpochyby upřímný snímek, jehož zábavnost je v rovnováze se sociologickou závažností, měl premiéru na MFF v Cannes v sekci Čtrnáctideník režisérů. Uveden byl na dalších 75 festivalech, promítal se například v Belgii, Švýcarsku a ve Španělsku a vysílal se v německé, nizozemské, jihokorejské a řecké televizi. V rumunských kinech jej navštívilo 54 tisíc diváků. (Jaromír Blažejovský)