17. dubna 1920 v Galaţi – březen 1968 v Londýně
Rumunský avantgardní choreograf
Stere Popescu studoval současně architekturu a balet (studoval s Florií Capsali). Ve 40. letech se stal baletním mistrem v Rumunské opeře, publikoval básně v časopise Královské nadace a zaujal i literárního kritika Şerbana Cioculesca. Rovněž publikoval teoretické texty o tanci v časopisech “Luceafărul” a “Contemporanul”.
V roce 1947, kdy komunistický režim rozpoutal “proces očisty“ v různých institucích, Stere Popescu odmítl vstoupit do strany, v důsledku čehož byl vyhozen z Opery a skončil ve vězení. V roce 1960 došlo k takzvanému uvolnění komunistického režimu a Stere Popescu znovu získává své místo v Opeře, pracuje pro Rumunskou televizi a byl vyzván úřady, aby uvedl představení “Kladivo bez pána” na hudbu Pierra Bouleze (světová premiéra byla uvedena na festivalu v Paříži). Zdá se, že představení se konalo i díky tehdejšímu řediteli Opery Mihai Brediceanovi, který dirigoval orchestr 10. listopadu na premiéře v Paříži.
Po premiéře zůstal Stere Popescu v Paříži spolu s baletním tanečníkem Gabrielem Popescem, který ztvárnil jednu z hlavních rolí, a to k velké nelibosti rumunských úřadů, které vzhledem k tomu, že nikdo jiný nebyl po ruce, pohnaly k odpovědnosti Brediceana. Přišel o místo ředitele a byl s ním zinscenován proces, v němž byl obviněn z “kosmopolitismu a avantgardismu”. Byl jediným, komu bylo dáno za vinu, že bylo přijato rozhodnutí účastnit se v Paříži s tak úděsným představením (v dobovém tisku byly zveřejněny pouze negativní pasáže kritiky).
Stere Popescu, který zůstal na Západě, vytvořil ještě dvě představení a přestěhoval se do Londýna, kde vyučoval na Central School of Art a v březnu 1968, dva dny po premiéře dalšího představení, spáchal sebevraždu.
V roce 2008 byl v Národním středisku tance v Bukurešti (CNDB) zahájen program mapování minulosti rumunské choreografie. V rámci této iniciativy existoval pokus nějakým způsobem znovu uvést představení Stere Popescu „Kladivo bez pána” a seznámit veřejnost s jeho autorem, osobností zcela mimořádnou. Při té příležitosti manželka Stere Popesca, umělecká kritička Sanda Agalides napsala text, z něhož přinášíme několik úryvků:
Mechanismus moci spuštěný poté, co Stere v listopadu 1965 zůstal v Paříži při příležitosti takzvaného “skandálního uvedení” Kladiva bez pána, mi vynutil rychlý rozvod a změnu jména; to dalo signál o mé nesolidárnosti se “zrádcem”, po čemž následovalo jeho rychlé odsouzení k 10 letům těžkého žaláře. I když jsem byla spolupachatelem, moje simulace byla akceptována, protože znamenala podřízení se moci, stejně jako k tomu dochází ve světě zvířat. Stala jsem se polarizovaným magnetickým polem a někteří mí známí mě přestali zdravit na ulici.
Se „zrádcem“ jsem dál udržovala písemný kontakt, zašifrovaný tak, jak jsme se dohodli. Později ve mně kulturní vysílání BBC vzbuzovala intenzivní pocit určité zmatenosti, když jsem v místnosti, kde jsem byla společně se Stereovou sestrou Sevastou, slyšela Sterův hlas. Bylo to, jako bychom v tom pokoji byli všichni tři pohromadě. Tento jev byl silně spojen s utajováním, které sebou všeobecně přinášelo vězení, v němž jsme se nacházeli. V daném případě však šlo o jiný druh utajování a zprávy už nebyly jen jednosměrné. Tato bizrarní a halucinační setkání skončila na jaře roku 1968, když Stere spáchal sebevraždu ”.
Prameny:
http://galateni.net/forum/topic/5135-stere-popescu-un-coregraf-galatean-uitat/
http://voxpublica.realitatea.net/popcult/stere-popescu-prietenul-meu-pe-facebook-video-de-arhiva-in-exclusivitate-20812.html
http://visualcndb.wordpress.com/2009/03/03/what-to-affirm-what-to-perform-cartografierea-istoriei-invizibile-ii/
http://www.youtube.com/watch?v=CYEHqhpcdkM
