rumunský právník, politik a spisovatel
Mihail Fărcăşanu byl předsedou organizace mládeže Národně-liberální strany v letech od roku 1940 do roku 1946. Byl sledován státní mocí za své protikomunistické akce, ale v roce 1946 se mu podařilo z Rumunska utéct. Později byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. Byl členem Rumunského národního výboru a Ligy svobodných Rumunů, jejímž předsedou byl zvolen v roce 1953. Byl prvním ředitelem rumunského oddělení rozhlasu „Svobodná Evropa". Jeho stěžejním literárním dílem je román „Frunzele nu mai sunt aceleaşi" (Listy už nejsou stejné), vydaným v roce 1946 pod pseudonymem Mihail Villara, který získal cenu nakladatelství Národní kultura (Cultura Naţională).
Po studiu politologie na London School of Economics pod vedením profesora Harolda Laskiho, který se později stal předsedou anglické laburistické strany, ukončil Mihail Fărcăşanu studia doktorskou prací z právnických věd na Univerzitě Friedrich Wilhelm v Berlíně pod vedením slavného profesora práv a německého vědce Carla Schmitta na téma „O historickém vývoji monarchie".
V letech 1939-1944 vede neobyčejně bohatý publicistický život. V roce 1939 je jmenován šéfredaktorem časopisu „Romanian Quarterly", čtvrtletně vydávané publikace Anglo-rumunské společnosti, v níž vychází i Fărcăşanův esej s názvem „The sense of the new political regime of Romania". V září 1940 ho Dinu Brătianu jmenuje předsedou organizace mládeže Národně liberální strany. I když generál Ion Antonescu zastavil činnost politických stran, Národně liberální strana určitou činnost vyvíjela i nadále, zejména v oblasti publicistiky. V období 1940-1944 vedl Mihail Fărcăşanu redakci polooficiální PNL (Národně liberální strana) „Rumun", pracoval v redakčním výboru časopisu „Rumunská země" a publikoval články v protitotalitním periodiku „Nový život". V roce 1942 zveřejňuje esej „Svoboda a bytí". V letech 1943-1944 byl vojenským korespondentem na Východní frontě. Hned po 23. srpnu 1944 začíná znovu vycházet deník „Budoucnost", tiskový orgán Národně liberální strany (zakázaný od roku 1938, nejdříve králem Karolem II. a pak Ionem Antonescu), a Mihai Fărcăşanu se stává ředitelem tohoto deníku. Díky jeho úvodníkům se tato publikace stává tribunou boje za zachování svobody a demokratických institucí v Rumunsku, vážně ohrožených přítomností vojsk Rudé armády v Rumunsku.
V roce 1946 opouští Mihail Fărcăşanu ilegálně Rumunsko spolu se svojí manželkou Piou Pillat a přítelem Vintilou Brătianem. Rodina Fărcăşanu se usadila v New Yorku, kde se Mihail Fărcăşanu stal jedním z nejaktivnějších rumunských emigrantů ve Spojených státech. Okamžitě se zapojil do politického organizování rumunského exilu.
Po Evropském kongresu v Haagu (7. – 11. května 1948), který se konal za předsednictví Winstona Churchilla, bylo 25. října 1948 založeno Mezinárodní evropské hnutí, nevládní organizace tvořená politickými osobnostmi z různých evropských zemí, kteří se vyslovily na podporu principu sjednocené Evropy. Rumunsko zastupoval Grigore Gafencu, Nicolae Caranfil, Mihail Fărcăşanu a Iancu Zissu, kteří při založení podepsali příslušné dokumenty jako zakládající členové.
17. března 1949 založil guvernér Spojených států Výbor pro Svobodnou Evropu a rozhlasové vysílání Radio Free Europe. Dne 14. července 1950 mohli Rumuni poprvé slyšet vysílání rozhlasové stanice Svobdná Evropa v rumunštině. Díky úsilí Mihaila Fărcăşana byla rumunština druhým jazykem, ve kterém byly odvysílány zprávy (první vysílání bylo v češtině 4. července 1950). V prvních letech existence rozhlasového vysílání vypracovala CIA a Státní departmán Spojených států zásadní směrnice týkající se politického obsahu vysílání. Na základě toho požadovaly americké úřady, aby rumunské vysílání neobsahovalo zprávy týkající se Besarábie a Bukoviny, protože Spojené státy uznaly jejich připojení k Sovětskému svazu. Z důvodu neshod na toto téma opustil Fărcăşanu v roce 1953 funkci ředitele rumunské sekce.
Mihail Fărcăşanu zemřel 14. července 1987 ve věku téměř 80 let a nezažil tak již pád komunismu ve Východní Evropě. Zemřel s bolestí v duši, že pro svůj národ, který miloval nade vše, nemohl udělat víc, pronásledován výčitkami svědomí, že opustil vlast a že svými politickými aktivitami poškozoval svoji rodinu.
„Cesty mě zavedly do jiných končin,
jimiž jsem bloudil,
a kolem zbyl jen závan minula
a mlhavé vzpomínání." (Sen, Mihai Fărcăşanu, 1945)
„Patřil mezi intelektuály, kteří přijmou ideu za svou, prožívají ji a brání ji se všemi důsledky, ne však dogmaticky, fanaticky ani teatrálně jako slovní žongléři, nýbrž promyšleně a smyslem pro míru. Byl to člověk, který si i v nejnepříznivějších životních situacích zachoval soulad myšlenek, slov a činů …" (Adrian Anghelescu – předmluva k Dopisy pro mladé Rumuny, vydání 2002)
„Mihail Fărcăşanu je dokladem možnosti dosáhnout plodné syntézy liberálního personalismu a konstituční oddanosti. Jeho kampaně, jak z Rumunska, tak i z exilu, symbolicky předznamenávají úsilí z doby po roce 1989 o nalezení alternativy ke kolektivnímu vlastenectví nebo občanské bezpáteřnosti. Rumunská i evropská tradice touhy po svobodě považuje Fărcăşana za svého předchůdce mimořádného významu. Ve stejné míře byl jeho život poznamenán tragickým damnatio memoriae, byl součástí cesty celé politické a intelektuální elity, konfrontované s volbou - spolupráce či zničení. (...). Podíváme-li se zpětně na politickou kariéru Mihaila Fărcăşana, zjistíme, že potírá jedno z hodnocení, které se objevovalo u našich některých intelektuálů, a sice, že v našem prostředí neexistovala žádná protitotalitní kultura. Podle tohoto zjednodušeného vidění snad ani neexistovaly rumunské snahy o pluralismus a občanské svobody, nebo byly téměř neznatelné." (Ioan Stanomir, historik)
Prameny:
Zbor spre libertate (Let ke svobodě). Scrieri din exil (Dopisy z exilu). od Pia Pillat Edwards, nakladatelství Vremea, Bukurešť, 2007
http://www.revista22.ro/mihail-farcasanu-sau-incercarea-istoriei-5674.html
http://ro.wikipedia.org/wiki/Mihail_F%C4%83rc%C4%83%C5%9Fanu#_ref-13
