Cesta za horizont

Režie/director: Alex Iordăchescu /Rumunsko, Švýcarsko, Francie, 2009 / 90 min.
Scénář/screenlay: Alex Iordăchescu, Marianne Brunová a Marcel Beaulieu / kamera/photography: Marius Panduru / hudba/music: The Young Gods / hrají/cast: Guillaume Depardieu (Jonathan Vogel), Alysson Paradisová (Alice Karrová), Dorotheea Petreová (ošetřovatelka), Carlo Brandt (Stivlas Karr), Patricia Boppová (poradkyně)

Prvotina Alexe Iordăchesca a poslední film Guillaumea Depardieua je fantaskním dramatem o ochrnutém hrdinovi, který se pomocí genové terapie pokouší o zázračné vyléčení. Léčba ale selhala a pacientův život je v ohrožení. Zdá se, že jeho případná záchrana je spojená se záhadnou cestou za horizont...

Poslední film, ve kterém hrál Guillaume Depardieu, je podle režiséra Alexe Iordăchesca symbolickou podobou osudu talentovaného herce, který nás předčasně opustil. Tento příběh jako by připravil jak Guillaumea, tak hlavního hrdinu v jeho podání na cestu za horizont, odkud již není návratu. (Mezi osudem herce a jeho postavy ovšem existují i konkrétnější paralely: stejně jako Vogelovi museli lékaři i Guillaumeovi Depardieuovi krátce před smrtí, která nastala 13. října 2008, amputovat nohu.) Proto příběh, který hodně diváků „zlobil" právě svou metaforičností a nejednoznačností, působí až magicky. Ovšem pod podmínkou, že divák tuto komplikovanou „hru" různých rovin konkrétnosti, iluze, snu a představ akceptuje, že se nechá svést jejím kouzlem a že se do ní sám zapojí. Což se nemusí líbit každému. Cestu za horizont chápali někteří jako „film na téma nezdařených genetických pokusů na lidech" a byli pochopitelně zklamáni tím, že příběh v tomto ohledu „nepřináší žádný jasný vzkaz". Cituji komentář jednoho takového diváka: „Režisér si místy nějak nevěděl rady, anebo nedokázal vyjádřit, jak a hlavně co chce divákovi říct. Výsledek je tak velmi rozpačitý. Navíc se divák poměrně špatně orientuje, protože hlavní hrdinové jsou psychicky nemocní, a tak se těžko rozeznává, co měla být realita a co ne." Faktem je, že film je jiný, než většina diváků čeká, a že určitě nejde ani o „sci-fi drama", ani o angažovaný protest proti genetickým experimentům. Jak se vyjádřil sám režisér před českou premiérou, film měl v divácích hlavně vyvolat řadu otázek. Ohledně života a předtuchy smrti, ohledně lidských nadějí a jejich (ne)uskutečnitelnosti, ohledně osobních a snad nikým nepochopitelných myšlenek, které každého před smrtí napadají, ohledně komunikace mezi lidmi v mezních situacích a ohledně lidské schopnosti skutečně pochopit bolesti těch kolem nás. Tuto úlohu Iordachescův příběh rozhodně splnil a nelze ho kritizovat ho za to, co není a ani nechtěl být. (Mircea Dan Duţă)