Aurora

Režie/director: Cristi Puiu / Rumunsko, Francie, Švýcarsko, Německo, 2010 / 181 min.
Scénář/screenplay: Cristi Puiu / kamera/photography: Viorel Sergovici / hrají/cast: Cristi Puiu (Viorel), Clara Vodăová (dr. Gina Filipová), Luminiţa Gheorghiuová (Mioara), Valeria Seciuová (Pusa), Gelu Colceag (Livinski), Catrinel Dumitrescuová (Livinská), Vali Popescu (Stoian)

Ceny/awards: MFF Karlovy Vary 2010: Cena Na východ od Západu

Od časného rána do jitra následujícího dne sledujeme aktivity dvaačtyřicetiletého inženýra a otce dvou dcer. Odchází od milenky, pořizuje si pušku, rekonstruuje po rozvodu byt. „Neexistují vrahové, jen lidé, kteří zabíjejí," říká autor, jenž svého hrdinu také hraje. „Zločinci jsou děsivě obyčejní lidé."

„O tématu vraždy jsem začal přemítat poté, co jsem před několika lety zhlédl televizní sérii o rumunských zločincích," vysvětluje režisér. „Překvapilo mne, že většina těchto činů byla spáchána v okruhu lidí, kteří se vzájemně znali: rodiče, přátelé, spolupracovníci nebo sousedé. Žil jsem v představě, že jako obyčejný občan mám ke ,zločineckému světu' a k podsvětí přístup jen prostřednictvím filmu, literatury a médií. Vždy jsem byl přesvědčený, že krutě zkreslují jak profil vrahů, tak sám akt vraždy. (…) Snažil jsem se rekonstruovat vražedný akt popisem temné stránky lidí, které denně potkávám: lidí, kteří žádnou vraždu nikdy nespáchali."
Snímkem Aurora pokračuje Cristi Puiu v cyklu Šesti příběhů z předměstí Bukurešti (ze Smrti pana Lazaresca tu potkáváme doktorku Ginu a zdravotní sestru Mioaru). Přiznává vliv F. M. Dostojevského, Alberta Camuse, J. L. Borgese, Franze Kafky a Ernesta Sábata. Téměř dva roky sbíral informace ve věznicích, od kriminalistů, soudců a patologů. Název (aurora čili jitřenka je vlastně Venuše, rumunsky Luceafărul, tedy Světlonoš neboli Lucifer) souvisí se vzpomínkou na nepříjemný chlad při ranních cestách do školy a má poukazovat na ambivalentnost lidské povahy. Podobně jako ve svých předchozích dílech se Puiu drží metody fenomenologického realismu: lineární vyprávění, soustředěné na hlavní postavu, není narušováno ani objasňováno komentáři, introspekcemi či retrospektivami. Divák z větší či menší vzdálenosti vidí a slyší, co se děje, ale protože má přístup jen k některým informacím, neví, které údaje jsou důležité a které ne, a musí si pracně rekonstruovat vztahovou, příbuzenskou a motivickou síť. Stěžejní je práce s mizanscénou: složitý pohyb uvnitř přeplněných bytů, snímaný v dlouhých záběrech ruční kamerou, za nimiž tušíme zárodky dalších příběhů.
Kritika přijala film rozporně. Zatímco Tudor Caranfil mluví o slabém a nekoherentním scénáři, Andrei Gorzo dílo hájí coby vizionářskou poému, jež navazuje na antipsychologickou, behavioristickou tradici moderního filmu: individuální apokalypsa a vnitřní démoni jsou tu zobrazeni výlučně prostřednictvím vnějšího chování. (Jaromír Blažejovský)