Portrét od Liany Tugearu
Umělecký záběr Gabriela Negryho se neomezoval jen na choreografii, nýbrž byl daleko širší. Jako choreograf se tancem zabýval z různých pohledů, jak po stránce teoretické, tak i institucionální, a to od svého mládí až po poslední roky života. Ve 30. letech pracoval v Mezinárodních archívech tance v Paříži a za své zdejší působení získal dvě ceny: jednu v roce 1937 za svoji uměleckou činnost a druhou v roce 1938 za zřízení sekce rumunského tance v této instituci. S cílem povzbudit bádání v oblasti uměleckého tance i v Rumunsku, založil v Bukurešti pobočku Mezinárodní asociace uměleckého tance, která působila v letech 1935 - 1940. V roce 1940 vydal kniha “Tanec, jeho původ, lidové umění a moderní tanec”.
Za války pokračoval ve své činnosti za stížených podmínek, pořádal recitály doma i v zahraničí v doprovodu další významné osobnosti rumunské scény, tanečnice a choreografky Very Proca Ciortea. Po nastolení komunistického režimu se ale raději stáhl mimo hlavní město, aby na sebe neupozorňoval instituce nové moci, které se zdaleka nechovaly vstřícně k osobnostem, jeý byly známy pro svou činnost z předcházející doby. Floria Capsali a Mitiţă Dumitrescu našli útočiště v souboru lidových tanců, Stere Popescu strávil několik let ve vězení, kam ho později následovali další tanečníci a choreografové. Gabriel Negry odešel nejdříve do Divadla v Brăile a pak do Piatra Neamţ, kde patřil mezi zakladatele Divadla mládeže v Piatra Neamţ. Opustil taneční umění, kterému zasvětil celý svůj život a zdraví –v jednom období byl dokonce vážně přepracován – začal se věnovat divadlu a v letech 1960 až 1974 pracoval jako režisér. Později, v roce 1986, se však přece jen vrátil ke své největší první lásce a vydal knihu “Paměť tance”.
Hned po roce 1989, když nastalo všeobecné uvolnění, začal se stejným nadšením jako dříve podnikat prosazovat v Rumunsku taneční umění. Obnovil vazby, jež před více než čtyřiceti lety byly brutálně přerušeny a znovu navázal kontakty s mezinárodními institucemi ze světa tance. V roce 1991 z jeho iniciativy a za podpory Olega Danovskiho byl založen Národní výbor rumunského tance, přidružený k Mezinárodnímu výboru tance v rámci UNESCO. Na jeho pozvání podnikl cestu do Paříže, kde navázal styky s představiteli Mezinárodního výboru tance, Odboru pro tanec Ministerstva kultury a s Ministerstvem zahraničních věcí Francie - země, v níž tanec zaujímá čestné místo od dob krále Slunce až dodnes, zatímco v Rumunsku znovu těžce trpí. Gabriel Negry zůstal věrný svým zájmům z mládí. V roce 1993 mi poskytl interview, kterévyšlo v časopise Teatrul Azi (Divadlo dnes - č. 1-3/1993, str. 63-64). Vyjádřil v něm přání vytvořit v rámci Národního výboru rumunského tance choreografickou dílnu jako místo pro diskuze o teoretických aspektech tanečního umění, "Je to naprosto nezbytné – řekl tehdy Gabriel Negry – a je to náš úkol, neboť koncem tohoto století (20. století, n.p.) se začnou psát nové dějiny choreografie, a to podle jiných kritérií než doposud ". viz. 1. věta
V roce 1996 vyšla jeho třetí kniha “Choreografický kodex”.
Vždy byl zdrženlivý, když šlo o jeho osobu, a takový zůstal i ve svých posledních okamžicích. Skoro jako by se rozplynul v nebytí, jako dým nebo obláček. Muzikolog Grigore Constantinescu se po telefonu od neznámého člověka dozvěděl, že Gabriel Negry nás navždy opustil. Zda byl pohřben do hrobu či zpopelněn, nevíme, stajně jako nevíme na ani se nemáme koho zeptat, co se stalo s jeho archivem: s rukopisy, dopisy, fotografiemi, knihami, skicami kostýmů... Jeho byt byl prodán a tak zvaně “vybílen”, a proto neobjeví-li se jeho archiv někde zázrakem, zbudou jen vzpomínky nás, kteří jsme ho znali, a dobové články. Je to smutné nejen kvůli Gabrielu Negrymu samému, ale je to ztráta i pro dějiny rumunského moderního tance, kterému chybí tolik dokumentů, jejichž přípravě se plně věnoval.
21. března roku 1935 zveřejnil Ionel Jianu v časopise Rampa velmi přiléhavou recenzi výstavy skupiny výtvarných umělců. Pochvalně se vyjádřil o umělecké kvalitě bronzové busty Gabriela Negryho od Militzi Petraşcu, přičemž jakoby hovořil nejen o sochařském díle, ale i hodnotě toho, koho představuje: "Bronzová busta Gabriela Negryho je mimořádně hodnotné dílo plné soustředěné síly, je to téměř impresionistická studie pronikající hluboce do života a plná energie. Vyjadřuje napětí před vzletem k vrcholům, touhu sužovaného vntřního života po osvobození ".
Zdroj:
http://www.romlit.ro/gabriel_negry_-_schi_de_portret
