- Etichete LITERATURA
autor novel, románů, spisovatel a ředitel nakladatelství
5. srpna 1922 se v obci Siliştea-Gumeşti v župě Teleorman narodil Marin Preda rodičům sedlákovi Tudoru Călăraşu a Joiţei Predové. Dítě dostalo příjmení po matce, protože se jeho rodiče nikdy oficiálně nevzali. Joiţa už měla dvě děvčata z prvního manželství: Mărie a Miţa (Tita). Tudor Călăraşu již měl také tři syny s první manželkou, která mu zemřela: Ilie (Paraschiv), Gheorghe (Achim) a Ion (Nilă). Z nového svazku ještě vzešli: Ilinca, Marin a Alexandru (Sae). Marin Preda prožil dětství v této početné rodině, která navzdory tomu, že získala do vlastnictví dva zemědělské pozemky, neměla o starosti nouzi.
V září 1929 sice učitel Ionel Teodorescu zapsal Marina Predu do 1. třídy, ale jeho otec, který posílal děti do školy až ve věku 8 let, mu nedovolil do školy chodit. O rok později byl znovu zapsán do 1. třídy ve škole v rodné vsi. Jak tomu však bývalo běžně v rodinách na venkově, děti musely pracovat v hospodářství (pasení krav, práce na poli), takže v prvních letech školy malý Marin často chyběl. Ale postupně se začal prosazovat mezi ostatními žáky, brzy patřil mezi nejlepší a získal 1. cenu (tuto událost připomíná v románě Morometové).
V roce 1937 nenastoupil do školy v Turnu-Măgurele (v té době sídlo župy Teleorman), protože tam bylo příliš vysoké školné, a přihlásil se do školy v Câmpulung-Muscel, kde však byl odmítnut po lékařské prohlídce, kdy se zjistilo, že je krátkozraký. Začal chodit do školy v Abrudu, kde se mu podařilo složit zkoušku s nejlepším možným výsledkem pro získání stipendia. Na základě toho přešel na školu v Cristur-Odorhei. Odkaz na tyto tři roky života v Sedmihradsku najdeme v „Život jako kořist" a v „Nejmilovanější z krajanů". V roce 1940 po Vídeňském diktátu je student Preda Marin převeden na obdobnou školu do Bukurešti. V lednu 1941 zažil bouřlivé události legionářského puče a jeho potlačení generálem Ionem Antonescem. Přichází do kontaktu s lidmi, kteří museli utéct z Ardealu, a setkává se se svými Silišťany, kteří se usadili v Bukurešti. To vše připomíná po třiceti letech v „Delirium" a v „Život jako kořist".
V dubnu 1942 debutuje ve svých 20 letech skicou Părlitu' v listu Timpul. To mu dodáva odvahy k další tvorbě a publikuje další skicy a povídky: Strigoaica, Salcâmul, Calul, Noaptea, La câmp.
V září opouští místo korektora v listu Timpul a na krátkou dobu se zaměstnává jako úředník ve Statistickém úřadu. Na doporučení E. Lovinesca ho básník Ion Vinea zaměstnává jako tajemníka redakce v „Evenimentul zilei".
V roce 1943 se několikrát zúčastnil schůzky kroužku Sburătorul, vedeného E. Lovinescem, kde na účastníky učinila velký dojem novela Kůň, kterou pak zahrnul do své první knihy povídek Setkání v polích vydané v roce 1948. V povídce, podle které se jmenuje celá sbírka, poznali kritikové okamžitě otce autora, který se pak pod jiným jménem objevil v románu Morometové. Má konstrukci, která vychází z „mouchy na stěně" (perfektně zdůvodněné behavioristické vyprávění, používané v té době Albertem Camusem, Williamem Faulknerem nebo později Trumanem Capotem). Předchůdcem Marina Predy v rumunské literatuře byl Anton Holban v novele Utrpení.
V letech 1943 – 1945 byl odveden do armády. Zkušenosti z tohoto období později popsal v románě Život jako kořist a Delirium. V roce 1945 se stává korektorem v časopise „România liberă". Od roku 1952 je redaktorem časopisu „Viaţa românească". V roce 1956 získal Státní cenu za román Morometové. O rok později, v roce 1957 uskutečnil cestu do Vietnamu a cestou zpět se zastavil v Pekinu. V roce 1954 se oženil s básnířkou Aurorou Cornu. Milostné dopisy, které jí posílal, byly vydány až posmrtně.
V letech 1960 – 1961 čte velké světové romanopisce. Fascinuje ho William Faulkner, s jehož prózou ho mnohé spojuje. V roce 1965 přeložil Camusův román Mor. V roce 1968 byl zvolen předsedou Svazu spisovatelů a v roce 1970 se stal ředitelem nakladatelství Cartea Românească, které řídil až do své náhlé smrti v roce 1980. V roce 1970 přeložil ve spolupráci s Nicolaem Gane román Fjodora Dostojevského: Běsi. Jeho román Velký osamělec získal cenu Svazu spisovatelů za rok 1971.
V roce 1974 byl zvolen dopisujícím členem Rumunské akademie.
V roce 1976 vychází nové vydání románu Velký osamělec a v roce 1977 vydává rozsáhlý autobiografický román Život jako kořist, jehož hlavním tématem je sebeuvědomování umělce. V nakladatelství, které řídil, vychází v roce 1980 jeho poslední román Nejmilovanější z krajanů. O měsíc později byl zvolen poslancem do Velkého národního shromáždění (parlamentu).
16. května 1980 umírá v tvůrčím domě spisovatelů v paláci Mogošoaia. Spisovatelův bratr Saie si myslí, že ho zavraždila Securitate. Jeho rodina je přesvědčena, že jeho nenadálá smrt má spojitost s vydáním románu Nejmilovanější z krajanů a že k ní došlo za podivných okolností. Podle pitevní zprávy „byla smrt Marina Predy násilná a došlo k ní díky mechanickému udušení v etylovém kómatu ucpáním dýchacích cest měkkým tělesem, možná ložním povlečením".
K jeho nejvýznamnějším dílům patří:
• 1948 – Setkání v polích, kniha povídek
• 1955 – Morometové, svazek I.
• 1967 - Morometové, svazek II.
• 1968 - Vetřelec
• 1972 - Nemožnost návratu
• 1972 - Velký osamělec
• 1973 - Setkání v polích
• 1975 - Delirium
• 1977 – Život jako kořist
• 1980 - Nejmilovanější z krajanů
Prameny :
http://www.marinpreda.net/
http://ro.wikipedia.org/wiki/Marin_Preda
