skladatel, houslista, pedagog, pianista a dirigent, nejvýznamnější rumunský hudebník
Narodil se 19. srpna 1881 v Liveni v župě Botoşani. Od útlého mládí se u něj projevovaly mimořádné hudební sklony. Ve čtyřech letech začal hrát na housle, v pěti letech měl svůj první koncert a začal studovat skladbu pod vedením Eduarda Caudella. Počáteční hudební nasměrování mu dali jeho rodiče a vyhlášený lidový houslista Niculae Chioru.
V letech 1888-1894 studuje na Vídeňské konzervatoři, kde jsou jeho profesory mimo jiné Joseph Hellmesberger (housle) a Robert Fuchs (skladba). Rychle se začleňuje do vídeňského hudebního života, na svých koncertech hraje skladby Johannese Brahmse, Pabla de Sarasateho, Henriho Vieuxtempse, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a vzbuzuje nadšení u tisku i posluchačů, i když mu je pouhých 12 let.
Po ukončení Vídeňské konzervatoře maturitou se stříbrnou medailí pokračuje ve studiu na Pařížské konzervatoři (1895-1899) pod vedením Martina Pierra Marsicka (housle), André Gédalgea (kontrapunkt), Jula Masseneta a Gabriela Faurého (skladba). 6. února 1898 debutuje jako skladatel na Koncertech Collone v Paříži se Symfonickou suitou Poema Română, op. 1. V témže roce začíná dávat hodiny na housle v Bukurešti a jsou pořádány jeho houslové recitály. Obdivovala ho královna Elisabeta Rumunská (Carmen Sylva, velká milovnice umění) a byl často zván na zámek Peleš na Sinai, aby tam interpretoval skladby pro housle. V prvních letech 20. století vznikají jeho známější skladby jako dvě Rumunské rapsodie (1901-1902), Suita č. 1 pro orchestr (1903), jeho první Symfonie (1905), Sedm písní na verše Clémenta Marota (1908). Jeho hudební činnost se odvíjí mezi Bukureští a Paříží a podniká turné po více evropských zemích, kdy jsou jeho partnery prestižní umělci jako Alfredo Casella, Louis Fournier.
V době 1. světové války zůstává v Bukurešti. Diriguje IX. symfonii Ludwiga van Beethovena (v Rumunsku poprvé provedená v celém rozsahu), skladby Clauda Debussyho a vlastní skladby: Symfonie č. 2 (1913), Suita pro orchestr č. 2 (1915). V témže roce se koná první ročník skladatelské soutěže „George Enescu", při níž skladatel poskytuje z vlastních prostředků štědré finanční částky a příležitost interpretace těchto skladeb na koncertech. Po válce pokračuje ve své činnosti opět v Bukurešti i v Paříži. Nezapomenutelnými se staly jeho interpretace Poémy pro housle a orchestr Ernesta Chaussona a Sonát a Partitur pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha. Několikrát navštívil Spojené státy americké, kde dirigoval orchestry ve Philadelphii (1923) a v New Yorku (1938). Důležitou se stává i jeho pedagogická činnost. Mezi jeho žáky patří houslisté Christian Ferras, Ivry Gitlis, Arthur Grumiaux a Yehudi Menuhin. Yehudi Menuhin, virtuóz hluboké humanistické kultury, si zachoval opravdový kult a hluboké city pro Enesca, kterého považoval za svého duchovního otce. „Pro mne zůstane Enescu skutečným zázrakem světa. (...) Jeho silné kořeny a vznešenost jeho duše pocházejí z jeho vlasti, ze země nebývalé krásy." (Yehudi Menuhin)
V letech 1921-1931 pracuje na opeře Oedipus, monumentálním dramatickém a hudebním díle, které se na světových divadelních scénách začalo prosazovat teprve v posledních letech. Věnuje ji Marii Tescanu Rosetti (dříve Cantacuzino), s níž se později ožení. Premiéra opery Oedipus se konala v Paříži 13. března 1936 a okamžitě získala úspěch. Opera byla inspirována dvěma zachovanými fragmenty z cyklu tébských tragedií Sofokla, Oedipa la Colonos a krále Oedipa. Mezinárodní uplatnění této opery bylo však přetrženo 2. světovou válkou, když byla Paříž v roce 1940 okupována německou armádou. Rumunská premiéra se uskutečnila v roce 1958, kdy v hlavní roli vystoupil David Ohanesian, režii měl Jean Rânzescu a dirigentem byl Constantin Silvestri.
Styl skladatele Georgea Enesca je těžko definovatelný, osciluje mezi monumetálním romantickým stylem Richarda Wagnera (v Symfonii č. 1), vlivem francouzské hudby (např. ve Zpěvech na verše Clémenta Marota), neobarokními tendencemi (v Orchestrální suitě č. 2) a moderním, zcela osobním výrazem komorní hudby v opeře Oedipus nebo v Komorní symfonii. Rovněž je třeba nezapomínat na vliv rumunského folklóru, zřejmý v obou Rumunských rapsodiích a v Sonátě pro housle "s rumunským lidovým rysem", v Orchestrální suitě č. 3 „vesnické". Za mezinárodní věhlas, který Georgea Enesca přiváděl do mírných rozpaků, vděčil zejména Rumunské rapsodii č. 1, popularizované hlavně Leopoldem Stokowskim z dirigentského pultíku Philadelphského filharmonického orchestru, přičemž se zapomínalo na jeho další velká díla.
Umírá v Paříži v roce 1955 v noci ze 3. na 4. května.
Prameny:
http://www.bach-cantatas.com/Bio/Enescu-George.htm
http://ro.wikipedia.org/wiki/George_Enescu
